Zvoní budík. Jeho řev mi několika bodavými údery do hlavy připomíná včerejší noc. Ještě se zavřenýma očima zvedám své tělo, které mi připadá třikrát těžší, než ve skutečnosti je. Shazuji budík na zem, ten ale zvonit nepřestává. Zdá se mi čím dál tím hlasitější. Bodavé rány se stále opakují. Po čtvrt minutě se mi podaří vypnout ten odporný zvuk. Slyším spolubydlící. Její hlas je snad ještě dotěrnější než budík. Oblékám si župan, co býval bílý. Jeho stávající barva není dobře identifikovatelná, zažraný popel z cigaret se překrývá s kávou, červeným vínem a zbytky jídel. Pomalým a nejistým krokem jdu do kuchyně. Nutně do sebe potřebuji dostat aspoň tři Ibalginy, Brufeny, Paraleny nebo cokoli jiného, o čem si budu myslet, že mi pomůže. U kuchyňské linky stojí spolubydlící, smrdí jak vzorkovna parfémů. Rtěnka jí přesahuje přes rty, aby vypadala, že se usmívá. Vypadá jak stará panna a její křiklavý hlas pořád něco opakuje a  ukazuje mi mezi nohy. Cvak, stará bílá rychlovarná konvice dovařila vodu na kafe. Na přání té zrůdy si zapínám župan a odcházím zpátky do pokoje. Sedám si zpátky na postel, která vydává nepříjemné vrzání. Převlékám se. Natahuji si ponožky, kalhoty, sako. S každým mým pohybem se ten zvuk ozývá znovu a znovu. Dívám se do zrcadla a zjišťuji, že bolest hlavy asi není jen z kocoviny a odstraním krev zaschlou na mé hlavě. Abych zakryl ránu, o které ani nevím, kde se vzala, půjčuji si klobouk své spolubydlící, která mi právě vtrhla do pokoje. Pokládá mi na postel kafe, které jsem si zapomněl v kuchyni a vysmívá se mi, že vysoký klobouk ladí k mému nezvykle dlouhému krku. Moje neochota ke komunikaci s ní dosáhla svého maxima. Nemůžu najít svou stuhu, tak beru alespoň ozdobný prýmek, který visí na dveřích od skříně a rychle odcházím z domu.

 

Prší. Vbíhám rychle do metra. Už na eskalátorech do mě vráží asi pět lidí. Zrychluji a vrážím do nich také, akorát důrazněji. Hodiny ukazují 11:57, 58, 59, metro přijíždí. Místo linky B přijíždí linka X. Jen změna názvu, tvrdí muž vedle mě. Je mi něčím podobný. Vypadá, jako by právě dokončil vysokou školu. Tak 25, maximálně 30 let, řekl bych. Cítí se být chytřejší, než kdokoli jiný. Takoví ti lidé, kteří nevědi co dělat. Jen chodí venku a ukazuje svou vzdělanost a nadutost. Možná, že kdyby byl opravdu chytrý, nepotřeboval by žádnou školu a rozhodně by na to nepotřeboval poukazovat. Školy nejsou k ničemu. Chytrý člověk je chytrý i bez ní. A své vzdělání může rozvinout knihami, které si za 200 korun ročně půjčí v knihovně. Žádná předražená vzdělávací instituce mi v tom nepomůže víc. Je škola vůbec k něčemu? Možná tak pro bohatý lidi, aby našli další bohatý lidi a měli spolu děti, který budou taky bohatý. Vběhnu do vagonu metra chvilku před tím, než se zavřou dveře. Metro je narvaný. Je to horší než jindy. Zdá se mi, že do mě někdo pořád vráží. Začínám křičet. Můj křik mi znovu připomněl bolest hlavy, otáčím se a stále důrazně, avšak nyní s bolestivým výrazem a lehce zaslzenýma očima prosím lidi kolem mě, aby do mě přestali vrážet. Bolest se zase lehce zmírnila. Zastávka, lidé se ženou ven a zase dovnitř. V mezeře mezi nimi jsem zahlédl volné místo. Vydávám se k němu a těsně přede mnou ho někdo zasedne. Odkašlávám si a hodlám osobu vyhodit z mého místa. Než stihnu cokoli říct, osoba zvedne hlavu. Vypadla mi slova. Slečna s černými vlasy jako vrána, výraznýma modrýma očima jako sova a zvláštně upraveným obočím mě opravdu překvapila. Nevydal jsem ze sebe ani slovo a málem jsem zapomněl vystoupit.

 

S přítelem se mám sejít až asi za hodinu. Procházím se tedy zatím po nábřeží před divadlem, tedy na místě, kde se máme potkat. Silný vítr odvál všechny odpadky do řeky, cesta zůstala čistá a prázdná. Po dlouhém nábřeží jdu pouze já. Mám kolem sebe spoustu místa a s ním i pocit, že celý svět patří mně. Vzhlížím hlavu k nebi a cítím padající kapky deště. Země je poplivaná žvýkačkami, které tak nějak splývají s cestou. Na šedé obloze vykukuje slunce. Vzpomínám na slečnu v metru. Ona se stala prokukujícím sluncem v mém jinak pochmurném dni. Nalevo ode mě se tyčí vysoká pouliční lampa, která po několika sekundách problikává. Začala se snášet mlha. Nábřeží se stalo místem samoty. Místem, kde vás nikdy nikdo nenajde, kde si můžete dělat a říkat, co chcete. Vše mi připomíná slečnu z metra. Nijak výrazné, lehce smutné, ale všechno dohromady je přesto krásné.

 

V tu chvíli mě chytá za rameno můj přítel. Nelekl jsem se. Hned jsem totiž poznal jeho ruku. Přítel říká: „Měl by sis nechat semhle přišít knoflík,“ ukazuje mi na výstřih. „Proč?“ ptám se ho. Povídá o nějakém překvapení, o nějaké ženě a o dalších věcech, které jsem nevnímal. V hlavě jsem měl pořád tu černovlásku.

„Jdem si sednout,“ povídám.

„Tak jo, tak teď,“ říká mi přítel.

„Co teď?“

„No knoflík, pojď.“

Pořádně nechápu, co mi to říká, a proč mi začíná sundavat sako, ale nechám to být. Přišil mi knoflík na to nejhorší místo, kam může člověk přišít knoflík.

„Proč tam?“ ptám se ho tedy znovu.

„Pojď zpátky,“ odvětil mi přítel naprosto mimo téma.

„Proč jsi mi tam přišil ten knoflík?“

„Bacha auto!“

Najednou před námi z mlhy vyjde ženská postava. Přistoupí ke mně. Vztáhla ruku a utrhla můj právě přišitý knoflík ze saka. Byl jsem z toho vyděšený, ale nějak jsem se nemohl hnout. Poznal jsem v ní dívku z metra. V tu chvíli jsem měl smíšené pocity. Radost, strach, zděšení. Žena se ke mně naklonila. Zavřel jsem oči a cítil jsem vlhký jazyk na svých rtech. Pomalu otevírám oči a vedle mě nikdo nestojí. Ani přítel, ani neznámá slečna. Počasí se změnilo, začalo pálit slunce. Kolem mě projelo několik cyklistů. Podívám se na lampu. Jediná lampa na celém nábřeží, která svítí za slunečného dne. Jdu zpět domů. Nedokážu udržet své koutky, které mě nutí se usmívat. Zvlaštní den.

Karel Kolář

Karel Kolář

Fotím. Miluju kafe, čaj a kakao. Mám rád knížky, filmy, léto, park.

  1. Kua ty máš talent kluku. Vlastně pardon. Nevim, jesli tady můžu takhle mluvit. Taky teď můžu byt lehce neobjektivní – mam v sobě lahvinku Moravského muskatu, ale co, líbí se mi to! Studaci si to preberou ne? Fandim vam. Mládí vpřed!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>