Předtím, než napíšu pokračování své „Pubcyberpunkové“ povídky o vařiči Synta, bych si rád zaglosoval. Místy to spíše než glosa bude proud vulgarismů, ale ty vulgarismy budu řadit tak, aby to bylo čtivé.

Abychom si odbyli ten první, úvodní, tak tady je: Prdel.

Ehm. Nicméně, abych se dostal k tématu, nad kterým bych si tady rád vylil zlost, tak musím na úvod říct: Já nejsem bůh. Neřikám a nemyslím si, že dělám vše dobře, ale myslím si, že názor kterej v tomhle článku vyjádřim je správnej, ale hlavně opodstatněnej.

Tématem jsou kluby. Tím nemyslím všechny kluby, ale takové ty, řekněme, „taneční kluby“, (dále jen „kluby“) to znamená v zásadě kluby, kde je předraženej chlast, pivo často zcela chybí, u vchodu je plešatá korba v černym bombru, uvnitř jede na plný koule elektronika od dýdžeje prasopsa (o kterým v životě nikdo neslyšel a všechny songy si zásadně jede z iTunes). Patnáctiletý děcka si večer zatrsaj na hudbu, kterou do nich přes den láduje Evropa 2.

Tenhle způsob kalení mi přijde jako naprostá pičovina a ztráta času. O čem to vlastně je?

Nejsou kluby jako kluby – je dost klubů, kde hraje živá muzika, pití je tam v normální cenový relaci, lidi se dobře bavěj, hluk tam neni takovej, aby se nedalo taky o něčem pokecat. Ale je tady i druhej typ a tom bych chtěl mluvit.

Modelová situace – „klub“ Lucky Lucky, ke kterému mám skutečně výraznou averzi. Párkrát do roka se tam odehrává (pokud se to neorganizuje v zaragoze nebo v podobnejch pitomejch „klubech“) kalba naší školy. Zvaná Gybuparty. To je o tom, že se sejde skupina cca 80 lidí o věkovym průměru kolem 15,5 let (plus mínus půl roku).

Získal sem vůči akcím tohohle typu averzi. Před čtyřma rokama, když to začínalo, jsem na jedný nebo dvou byl. Dal sem si pivo (tenkrát to bylo někde v Melantrichový nebo snad v Kunraticích, v magicu, fakt nevim) a docela dobře sem se pobavil s ostatníma lidma.

Potom sem se začal orientovat hlavně na koncerty na Žižkově a okolí a na Gybuparty sem neměl čas, protože vždy v jejich termínu bylo něco lákavějšího. A asi před dvouma rokama sem zavítal na gybu „pink“ párty. „Pink“ značí „dresscode“ (což je další věc, která mě na těhle akcích sere, klub plnej píčusů, co chtěj pít za šest pětek malinovou vodku a ještě se všichni převlíknou do jakýhosi unifikujícího outfitu, v tomto případě růžový hadry)

Tenkrát to bylo v klubu Konec konců, což je kousek od Míráku. U baru bylo docela narváno, s pár maturantama, který sem znal sem si dal zelenou, prohodil pár slov s ostatníma. Pak sem ale postoupil hlouběji do klubu, kde zrovna jel naplno nějakej šlágr od Davida Guetty (Hehe, po tom už dneska neštěkne ani pes), stroboskop jel naplno, podnapilá čerstvě oobčankovaná mládež poskakovala do rytmu nebo aspoň tak, jak jim to třetí frisco dovolilo.

Řekl sem si, že od tý doby už na takovou akci nevlezu. V tom mě utvrdil říjen 2012, kdy proběhla párty u příležitosti konce prohibice, která byla jakýmsi způsobem spojená s předvedením energy drinku Fakeer. Plakát ve škole zval na „hostesky, welcome drinky a HUMMER!!!!1!!!!!11

Jenže lidi strašně lžou.

Tak jsem někdy v únoru dorazil na Gybuparty, po čtvrtým pivě, co sem měl předtim v hospodě. Řekl sem si, že se na chvíli stavim, obhlídnu situaci a uvidim. Takže kolem půlnoci sem vešel dovnitř, narazil na dva sekuriťáky, který po mě chtěli vstupný v ceně 50 Kč, načež sem jim řikal, že jako proč, když tady ani nehraje živá hudba.

Odpověděli mi, že klidně taky můžu odejít. No co, dal sem jim 50 korun. Než mi dali pásku, ptali se mě: „máte nějaké zbraně?“

Stupidita otázky mě zarazila natolik, že sem těm dvoum pleškám odpověděl: „Jasně, celej arzenál!“

Plešky mě dobily tim, že se mám uklidnit. Pak mi daly pásku. Sešel sem dolů.  Zamířil sem k baru. Chtěl sem pivo. Dostal sem hnusnej staráč za pětatřicet. (po předložení mé kouzelné oranžové kartičky.) Dvě holky z ročníku se mě ptaly, jestli jim nekoupim drink, když mi daj prachy, protože jim nechtěj prodat. Řekl sem, proč ne a pak sem jim podal nějakou lihovinu s červenou kulovitou sračkou uvnitř. Pak sem uzřel své spolužáky. Jeden z nich (podle slov dalších spolužáků po třetím friscu) si se mnou chtěl podat ruku a hodil tlamu. Se slovy „Nazdár, Smršínéé, sem nemyslel, že přídééš!“ mi třásl rukou. Dále sem viděl ostatní spolužáky, jak se svíjí na malejch pódijíčkách s tyčema. Viděl sem i další spolužáky a tak sem si řikal, že je na čase vyrazit.

Strávil sem tam asi patnáct minut a doufal sem, že mi to bude stačit na celej život.

Jenže lidi strašně lžou.

Přemýšlel sem, čím to je, že se stejně pořád čas od času vracim do těhle klubů, abych viděl svý spolužáky zpitý pod obraz jen tim, že si čuchnou výparu z flašky. A skutečnost je taková, že to má hlubší kořeny. Tím se budu zabývat až na konci, abych vyvodil nějakej závěr. Teď ještě poslechněte, jak to vypadalo v Lucky Lucky, abyste viděli ten ukázkovej příklad. (Sakra, to sem se zase rozkecal, tohle sem plánoval tak na třetinu stránky)

Když jsem se dověděl, že další Gybuparty má bejt v květnu v Lucky Lucky, řekl sem si, že tam dorazim a že už to pravděpodobně bude skutečně naposled. Měl dorazit i Dejf, se kterym názor na tyhle kluby sdílim. Byl sem zrovna snad U Trajců na tupláku a tak sem jen došel na Výtoň a přelezl železniční most na druhou stranu. V tý době sem měl na Lucky Lucky ještě dobrý vzpomínky, někdy na začátku roku 2012 tam byl super koncert Vepřovejch komet (pak sem se dověděl, že to byla pouze výjimečná akce pod jinym velenim, než jaký je tam normálně a proto byl můj náhled zkreslený.)

Nicméně, dorazil sem ke klubu, ještě sem si skočil pro dva braníky, který sem kousek od klubu schoval na cestu domů a pak sem šel ke klubu samotnému. Sešel sem dolů, kde zrovna sekuriťák, který si co do rozložitosti nezadal s Jabbou Huttem, dohlížel na provoz v chodbě. Prošacoval mě a pustil mě dál. Situace stejná jako jindy – opět hrály mainstreamový sračky a lidi se svíjeli na pódiích u tyčí. Zahnul sem tedy k baru a řekl si o pivo. Málem to se mnou seklo, když po mě chtěli 38 Kč za Budvar, ale ustál sem to. (Na koncertě Komet chtěli 25 korun, sekuriťák tam nebyl, pódia taky ne).

Lidi ve stejným rozpoložení, spolužák měl opět tři frisca v krvi a zrovna začínal dělat píčoviny, zvrhával židle a stolky (na stolcích teda nic nebylo, takže se žádnej malér neděl) ,a tak sem vypil býr a vyrazil sem nahoru, kde stál Dejf a bavil se se svým mimoškolním kámošem. Když sem mu situaci popsal, sdílel mé opovržení.

Hovno kurva píča mrdat.

(Uvědomil sem, si že sem tam nedal příliš těch vulgarismů, ale tohle tak nějak shrnuje můj názor na tyhle akce. Prostě, kurva, jakej je jejich smysl? Vždyť tohle je to samý, jako byly v osmdesátejch diskotéky, jen je v tom punc kapitalismu! Je to úplně to samý.

Takže, kurva, tedy: Jaký je smysl kalení v „klubech“? Rozhodně to nebude o tom, že chci kecat s kamarádama – není tam slyšet vlastního slova. Nebude to o nějakým hlubším hudebním zážitku (už jen z toho důvodu, že ta hudba je tuctová a není v ní nic objevnýho, nic hlubšího, žádná zpráva, žádná metafora). Mně z toho všeho vychází toto:
1) Potřeba sexuální: Ano, to bude asi nejvýraznější důvod. Samozřejmě, že je záhodno (a ten samotnej akt nezazlívám) po čtvrtý vodce začít hučet do okolních holek, potažmo se na ně nalepit v přítmí stroboskopu ve vidině ochutnání svých hlav, popřípadě šoustu na hajzlech. (Ale to se dá i na koncertech nebo i v hospodě a tam si užijete i dalších aspektů, které jsem zmínil nahoře, tedy že slyšíte ostatní a hudba o něčem je (a taky máte větší představu, kdo že vám to vlastně kouří péro a nevystavujete se takovýmu riziku venerickejch chorob).

2) Potřeba sociálně stratifikační: zkrátka a dobře, dokázat si, že sme větší frajeři než ty kokoti, co choděj do hospody, kde pijou laciný pivo, zatímco my (dotovaný rodičema) si jdeme na tequillu za 120 Kč. Že prostě jsme ty V.I.P. Že sme ty lepší lidi a ne nějaký ty vágusové.

K bodu číslo dva bych uvedl příklad. Příklad velmi nedávný. Šel sem ze školy, potkal sem týpka z ročníku, kterej na tyhle „klubový“ akce chodí často. Řikal mi, že zrovna jede pro lístky. Ptal sem se, na co. Řekl, že na „Bloody sexy halloween v Sasazu“.  Zeptal sem se, kolik to stojí. Řekl, že 300. Ptal sem se, kdo že tam hraje. Řekl, že tam budou nějaký dýdžejové. Ptal sem se ho, jestli fakt dává tři kila za nějaký dýdžeje a předraženej klub. Na to on kontroval, že to je o tom, že tam bude osmnáct set lidí. Tak se mu řekl: „Výborně, dýdžejové, předraženej klub a ještě přecpanej lidma“. On mi řekl, že ty lidi jsou ale ohromně zajímavý. To už mě sundalo nadobro. 1800 snobů, synáčků a dcerušek.

Nyní bych napsal odstavec, kterej sem avizoval někde v půlce. První část neni ta avizovaná, ta druhá ano. Takže tedy:

Proč říct ano hospodám? Tak tedy protože za prvý je tam levnější chlast, takže člověk se může ožrat víc, aniž by tolik utrácel, to je ten prozaickej důvod. Ale ty poetičtější jsou důležitejší. Do hospod skutečně choděj zajímavý lidi. Už tolikrát sem narazil na lidi, který maj pohnutý osudy, na neznámý básníky, na zapomenutý lidi undergroundu, na lidi, co maj co říct, inteligentní vrstevníky, kteří čtou a zajímá je svět kolem nich. Další důvod: Atmosféra. Zaragoza nemůže mít nikdy takovej genius loci, jako maj nádražní hospody, knajpy na starým městě nebo třeba hospoda U Klokočníka, kde se tak krásně sedí v létě na zahrádce. Taky si v hospodách nikdo na nic nehraje. (Samozřejmě, když má někdo v sobě osm piv a čtyři rumy, tak je trochu rozjetej), ale jde spíš o to, že sem v hospodě nikdy nepotkal člověka, který by se snažil ostatním dokázat, že má víc peněz než oni, že je prostě boss. (Dobrá, to se může asi stát, když se začnou lidi bavit o autech a chatách, ale nikdo se to nesnaží vyjádřit už svým příchodem, mimikou a dalšími nonverbálními způsoby).

A teď tedy to, co už jsem avizoval. Tedy kurva závěr. O tom, co mě láká na tom, tu a tam zajít se podívat na své spolužáky. Je to obsaženo v té předchozí větě: zajít se podívat. Jako do zoo. Abych se utvrdil v tom, že i když třeba nevolím nejlepší cestu, tak že aspoň volím tu lepší cestu. Ne, že bych se chtěl nad ně sociálně povyšovat, ale spíš duševně. Dokazuju si tím, že vím, že je lepší mít nálepku socky z pajzlů, a tam potkávat lidi, co mi můžou říct o historii, se kterejma se můžu bavit o filozofii. (Ta pasáž z konce povídky http://www.zmatena-kudrlina.cz/byl-patek/ se stala přesně tak, jak ji popisuju).

Jako úplnej závěr bych napsal něco, co mě dnes strašně rmoutí. V létě 2011 sem seděl na Krymdě s Mourama. Říkal sem jim, že mě štve, že mí spolužáci nikam nechodí, a když už někam, tak do těch „klubů“. (V tý době tam chodilo takovejch osm lidí, dnes asi dvacet ze třídy) Oni mi řekli, že tomu mám dát rok, a že do tý doby, začnou chodit do parků na pívo, do hospody na kus řeči. Leda hovno.

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>