Vladimír Kučera

Jsem ve vinohradském bytě, který je mi důvěrně znám. Knihy zde zabírají většinu prostoru a ten zbytek ukořistily nekonečné štosy novin. Ten byt mám ráda, vyrostla jsem v něm. A chystám se na rozhovor s mužem, kterého si nesmírně vážím. S mým dědou, publicistou Vladimírem Kučerou.

 

Jaké jsi měl dětství?

Já jsem měl dětství veselé. Na Žižkově jsem vyrostl a na Žižkově se pořád něco děje, takže jsem měl dobré dětství. A hlavně mládí jsem měl veselé.

 

V jakém ohledu?

To je takové intimní (směje se).

 

Věděl jsi vždycky, že se chceš živit psaním?

Já jsem chtěl být vždycky novinář. Teda, jeden čas jsem chtěl být i spisovatel, ale to byla taková dětská drzost. Je pravda, že byl polooficiální časopis Divoké víno, a že mi tam, když mi bylo sedmnáct, vyšly nějaké básně a aforismy. A tak jsem si už připadal jako François Villon, ale ukázalo se, že takový nejsem.

 

Když jsme byli u toho mládí, zajímalo by mě, jestli by ses označil za průšviháře?

Když jsem byl dítě, tak ne. Docela jsem byl i hodný, protože jsem byl držen dost zkrátka, ale když přišla puberta, tak jsem se vymkl z otěží, to je pravda. Nedávno jsem se čistou náhodou setkal se svým tělocvikářem ze střední školy, s Jirkou Fuchsem, který mě kromě jiného trénoval ještě v basketu, takže jsme si tykali. A on mi říkal: ,,Ty jsi na sobě asi musel hodně pracovat, protože na gymplu jsi byl jenom průserář.“ Ale já si teda myslím, že jsem takový průserář nebyl. Já si myslím, že jsem měl hodně smůlu. A že jsem za ty maléry vždycky nemohl.

 

Jak jsi to měl s vysokou školou? Vzali tě bez problémů?

Já jsem se na vysokou dostal až ve dvaadvaceti letech. Tak já nebyl v žádném ČSM, pak byl osmašedesátý a já se v šedesátém devátém dostal. Ale to byla hodně výběrová škola. To teprve v sedmdesátých letech z toho udělali takovou trošku masovku.

 

A co tvoje práce za komunistů? Byl problém s vydáváním tvých článků? Protože vím, že jsi nebyl zaměstnaný v žádných novinách…

V novinách jsem nebyl nastálo zaměstnaný nikde, tam byl takový zásadní problém, test. Nebudu probírat všechny ty věci, ale já si myslím, že okupace je okupace a to si myslím do dneška. Ale externě jsem spolupracoval. Někdy to šlo hůř, někdy líp, někde to šlo, někde to nešlo. To bylo kus od kusu a člověk od člověka. Musím říct, že mi pomohla řada lidí, kteří to měli jaksi kádrově dobré, ale mně pomohli…

 

Málokdo ví, že jsi i psal texty pro Hanu Hegerovou…

Já jsem psal texty i pro Petru Černockou a pro Zdeňka Mertu. Ale pro Hanu Hegerovou to byl první můj text, Lipicáni. Na ten jsem docela pyšný, protože se pořád ještě líbí třeba Jirkovi Černému, ale já jsem to bral jako takovou legraci, bavilo mě to. A pak jsem se náhodou sešel se Zdeňkem Mertou, toho jsem trénoval košíkovou a hrál jsem s ním fotbal, on byl mladší. A tak jsem začal dělat s ním. A když jsme toho udělali dost, tak on chtěl natočit desku a ono to narazilo při textové komisi v rádiu na pana Václava Honse, že ty texty nejsou tak… No prostě to nevyšlo a pak jsem se na to už úplně vykašlal.

 

Psal jsi i povídky, na motivy jedné z nich byl dokonce natočen krátký film…

To nebyl krátký film, to byl celovečerní film.

 

Omlouvám se. A o čem byla?

Bylo to o dospívání, o dětství na Žižkově a vůbec o padesátých letech. A na to jsem teda dost pyšný, když už se vytahuji, protože ten film natočil Karel Kachyňa a měl premiéru, kdybych řekl bohužel, tak to zní hrozně, ale v listopadu osmdesát devět, takže na něj nebyl čas, že. Ale tam při sporu dvou bratrů zazněla věta, kdy jeden tomu druhému, zkolchozňovači, řekne: ,,A ty se divíš, že tě ty lidi nemaj rádi a jdou po tobě? Vždyť jste jim ten majetek ukradli.“ To vždycky říkala moje maminka, ta se s tím příliš netajila, byla to proletářská paní ze Žižkova a tohle bylo její úsloví. Ukradli lidem všechno. Čímž myslela komunisty.

 

Je to příběh o malém klukovi, který vyrostl na Žižkově. Šlo o autobiografické dílo?

Ne, něco tam autobiografické samozřejmě bylo, ale celé ne. Člověk když píše o nějakém dětství, tak se tam autobiografické rysy vždycky objeví, ale to je pokaždé mnoho životů a mnoho vyprávění. A samozřejmě odpozorovaných věcí.

 

Po revoluci jsi začal spolupracovat s ČT, jak jsi se k tomu dostal?

Já jsem nejdřív nastoupil do novin. Za mnou přišel šéfredaktor Práce tehdy, dnes už nebožtík Ivan Červenka, říkalo se mu Egon. A on byl po revoluci zvolen šéfredaktorem. Řekl mi, že předpokládá, že půjdu k nim. Byl to kamarád, mnohokrát mi pomohl, tak jsem šel. Pak za mnou přišli z Mladé fronty, jestli bych šel k nim, protože tam jsem publikoval pod jménem Ladislav Kučírek každý týden sloupky a dokonce si pamatuji, že to bylo, jako když Josef Bican přidal ruku na Slavii, pak za nim přišli sparťani, že mu nabídnou víc a on řekl, že už podal ruku. A stejně tak to proběhlo, protože s tím Egonem už jsme si podali ruku a on dal panáka. Přestože Mladá fronta by byla více novinami mého srdce. Ale potom jsme stejně založili Prostor, který zkrachoval. No a pak jsem se tak nějak pohyboval po různých novinách – Lidová demokracie, Večerník Praha. Pak jsem s tím praštil, šel jsem na volnou nohu a začal jsem dělat právě pro televizi.

 

A ta spolupráce s ČT se vzala kde?

Já jsem pro televizi dělal už před devětaosmdesátým rokem pořady pro děti. Tam mi pomohl jeden kamarád, pro kterého jsem dělal. Byly to takové malé dokumenty pro děti, dokonce si na jeden pamatuji, ten se jmenoval Vedle cikána sedět nebudu. Což docela předběhlo dobu.

 

Děláš pořad Historie.eu…

Historie.cs, Historie.eu se to jmenovalo jen půl roku, když jsme vstupovali do Evropské unie.

 

A co obnáší točit takový pořad? Co jako jeho spoluautor cítíš, když vidíš, že má úspěch?

On má úspěch zejména spíš u úzké skupiny intelektuálů a politiků, dokonce si myslím, že ze všech stran spektra. Ale já myslím, že jako televizní žánr je to dost těžký pořad, protože rozhodně není formálně atraktivní a myslím si, že zatraktivnit nejde, protože ve chvíli, kdy by se zatraktivňoval, tak by se vytratil obsah, který je dost podstatný. Protože u nás se s historií vždy zacházelo jako se služkou politiky. A to nejenom za minulého režimu, my jsme to potřebovali k národnímu sebeurčení a k demokratizaci po osmnáctém roce.

To vidíme například u husitství, které vykládali obrozenci podle své potřeby, pak mu Masaryk a první republika dali tvář podle své potřeby. To obrození národní, Masaryk a masarykovská republika demokratickou, pak komunisti sociální. A ono husitství sice z toho všeho mělo trošičku, ale to podstatné ne. To byla hlavně věroučná věc. Jan Hus byl poctivě věřící katolík, akorát říkal, že to ta církev dělá špatně. A rozhodně demokracie, panstvo a nepanstvo tam bylo u husitů pořád. Včetně majetku. Tábor byl holý kopec a za patnáct let husitství si tam husité postavili velice bohaté a velké domy. Někteří, kteří to uměli. A moc by mě zajímalo, kam zmizel obsah těch legendárních kádí.

Při té demokratizaci bylo husitství jinak vnímáno, než jak ho vnímali ti obrozenci. Prostě národ v tomto smyslu tehdy neexistoval. A sociální, to už jsem vlastně říkal o těch chudých a bohatých. Pán byl pán. Tam také. Hejtman byl hejtman a hotovo, tam to byl kmán a i ti nižší šlechtici si tam drželi velmi výsadní postavení.

Takže je vidět, že my jsme s těmi dějinami vždycky zacházeli takovým zvláštním způsobem, což dělá každý, ale u nás je to dost vyhraněné. Když se podíváme na takové problémy, jakým bylo třeba vyhnání Němců. Nedávno jsme točili film, který se jmenoval Naši dobří rodáci. Ten film je o tom, že jsme v podstatě zapomněli, že tady vyrostlo mnoho geniálních Němců a židů, které jsme vymazali z paměti jenom proto, že se jmenovali německy a mluvili německy. A málokdo ví, že třeba výtvarný tvůrce Žluté ponorky Heinz Edelmann byl z Ústí nad Labem, kde se narodil v roce třicet čtyři, s rodiči byl odsunut v roce čtyřicet šest. Takže jsem rád, že tu Historii dělám. A právě ta Historie je pořad, který se snažíme… Samozřejmě, že to nedokážeme, na to nemáme ani vzdělání ani erudici ani prostor. Ani dostatek intelektu. Ale aspoň se snažíme, abychom ty největší křiklavé omyly vysvětlili.

Takhle, chtěli bychom uvést historii na správnou míru. Na správnější.

 

A nakonec se chci zeptat, jestli máš nějakou radu pro nadšence do tohohle povolání? Třeba jak být úspěšný?

Já nejsem úspěšný, nemyslím si, že jsem úspěšný. Radu nemám. Nikomu nelze radit. Základ je, ostatně jako všude jinde, že hledej pomocnou ruku na svém rameni. A myslím, že je důležité snažit se být alespoň trošku slušný. Daleko s tím nedojdeš, ale nakonec zjistíš, že vlastně jo.

28-kucera-vladimir2

 

 

Karolína Spejchalová

Karolína Spejchalová

Holka, které je vytýkáno, že stojí moc nohama na zemi, že se s ní nedá bavit o poezii. Nejraději píše povídky a články o historii. Snaží se být alespoň pseudošéfredaktorkou tohoto magazínu.

  1. DObrý den,
    strašně rád bych se s Vaším dědečkem (mým vrstevníkem jsme *25.05.1949) sešel někde u piva, Mám s ním hrozně podobné názory a rád bych je s ním probral. myslíte, že mi můžete psolat email nebo telefon :-)
    Na webu jsme kontakt nenašel.
    S pozdravem
    Jan Suchý
    Praha 11,JM

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>