rwanda

Konečně jsem se odhodlal k něčemu, co jsem chtěl napsat už dávno, ale neměl jsem na to dostatek času nebo na to nebyla nálada. tématem je genocida ve Rwandě. Je složité napsat o této události něco na dvě – tři stránky, aby ze mě měla šéfredaktorka radost, že to není příliš dlouhé. Hlavním důvodem, proč je to složité, je historie nepřátelství mezi dvěma etniky – Hutuy a Tutsii, které sahá daleko do minulosti a druhým velkým důvodem je to, že tak neskutečný masakr se prostě nedá shrnout na tak malém prostoru. Dalo by se o tom napsat bezpočet knih, protože tahle tragédie se skládá z mnoha různých „podtragédií“, mezi které patří krom samotného aktu genocidy i naprostá, ale skutečně totální nečinnost OSN, ignorování médii i obyvateli ostatních zemí, zvláště vyspělého světa. Takže tedy, abych to nějak shrnul, popíšu zde základní údaje a historickou linku, která vedla ke konfliktu a nakonec vám doporučím, co si přečíst či na co se podívat, jestli vás to téma zaujme.

Takže tedy: V oblasti centrální Afriky, zvláště v Ugandě, Rwandě a Burundi existovala byla dvě největší etnika: Hutuové a Tutsiové. Tutsiové jsou vyšší, mají užší obličeje a nosy a byli to pastevci. Hutuové jsou podsaditější, mají výrazně široký nos a byli to rolníci. Hutuů byla většina, Tutsiů menšina. To znamená, že předtím, než přišli do Afriky němečtí a belgičtí kolonizátoři, tak mezi sebou mohli mít spory o půdu, kde jeden člověk chtěl sít, zatímco druhý tam chtěl nechat napást svůj dobytek, ale nemůžeme říci, že by jádro nenávisti mezi těmito etniky tkvělo v těchto sporech.

Problém nastal až s příchodem kolonizátorů na konci 19. století, kteří pro jejich „evropštější“ stavbu těla začali privilegovat Tutsie, na úkor Hutuů. Dalších několik desítek let, až do roku 1961 tak žila většina obyvatel pod nadvládou méně početné skupiny. V roce 1961 došlo k revoluci a z království, vedené tutsijskými monarchy se stala republika. V ní se dostali k moci Hutuové (což je logické, protože jich v populaci bylo více a tím pádem bylo i více voličů, kteří chtěli hutujskou vládu), kteří se ale začali mstít Tutsijům a docházelo tak k prvním etnickým čistkám a vlnám emigrace Tutsijů do okolních států, což nastartovalo dva procesy: vytváření Tutsijské opozice v Ugandě a zvyšovalo to napětí ve Rwandě. Situace se vyhrotila na začátku devadesátých let, kdy byl prezidentem hutujský generál Habyarimana. V říjnu 1990 totiž Rwandská vlastenecká armáda (Ozbrojení tutsijští uprchlíci v Ugandě) překročila hranici se Rwandou a taktikou guerillové války chtěla porazit Rwandskou armádu a navrátit vládu Tutsijům. Občanská válka ve Rwandě, která tímto začala, se táhla až do roku 1993, kdy vojska Tutsijů došla až k hlavnímu městu. Poté byla sepsaná mírová smlouva a boje byly zastaveny, ale vnitřní napětí bylo příliš velké, což se projevilo 6. dubna 1994, kdy bylo sestřeleno letadlo s prezidentem Rwandy (generál Habyarimana) a Burundi. Podezření padlo na Rwandskou vlasteneckou armádu, ale nikdy se nezjistilo, kdo za atentátem stál. (stejně tak to mohli být i hutujští extrémisté, kteří se nesmířili s mírovou smlouvou z předchozího roku).

Po atentátu začali hutujští milicionáři z organizace Interahamwe, vyzbrojení většinou kalašnikovy a mačetami vyvražďovat Tutsije (v březnu bylo za nejasných okolností nakoupeno přes půl milionu mačet a to skutečně za účelem vyvražďování Tutsijů). Pprakticky druhý den zabili vysoko postavené Tutsije a do týdne začali likvidovat Tutsije bez rozdílů. Dalších sto dní jim stačilo na to, aby vyvraždili 70% Tutsijů. Krom Tutsijů vraždili také Hutuy, kteří se chovali umírněně – přechovávali Tutsije nebo jim pomáhali. Odhady jsou mezi 500 000 a milionem mrtvých. Během těchto sto dní probíhaly líté boje mezi Interahamwe a dalšími hutujskými paramilitaristickými organizacemi a Rwandskou vlasteneckou armádou. Na konci července ovládla Rwandská vlastenecká armáda celou zemi a tím genocida skončila. Problémům však rozhodně nebyl konec. Důsledky a následným děním se ale budu zabývat až později, teď bych se zaměřil na samotný průběh, konkrétně na dva aspekty.

První je OSN, která nese za genocidu také velkou odpovědnost. Pomocná mise OSN pro Rwandu, zkráceně UNAMIR, pod jejíž záštitou byli ve Rwandě vojáci už od roku 1993 měla zajistit mír v zemi, jenže čtyři dny po atentátu na prezidenta Rwandy schválila Rada Bezpečnosti rezoluci, po které byli staženi všichni vojáci, až na 270 mužů, kteří měli ve Rwandě zůstat. Dál OSN neudělala prakticky vůbec nic. Ne, pardon, omlouvám se. To bych OSN křivdil. Ihned po vypuknutí genocidy generál Dallaire, který velel těm 270 vojáků žádal posily – 5000 vojáků. Až po měsíci byla schválena rezoluce, že vojáci budou vysláni. Ale popravdě chce se mi blejt z toho, že trvalo dalších šest měsíců, než byli vojáci skutečně vysláni (to už boje dávno skončily). Nicméně je potřeba si uvědomit, že generál Dallaire je zde skutečným hrdinou, protože se svou hrstkou vojclů dokázal zachránit údajně přes 32000 lidí. Na něm se konflikt výrazně podepsal, po návratu do Kanady totiž začal trpět post–traumatickou stresovou poruchou.

Pokud jste o genocidě ve Rwandě před čtením tohoto článku neslyšeli, tak se tomu popravdě příliš nedivím. Mnoho lidí o ní skutečně neví, hlavně kvůli tomu, že média jí naprosto ignorovala. Informace byly kusé a evropská média se o tom, že se někde něco děje, dověděla až v půli května. Jak píše francouzský novinář a sociolog Ignacio Ramonet: to znamená ve chvíli, kdy byla všechna média zaneprázdněná festivalem v Cannes“. Mimochodem, zlatou palmu dostal Pulp Fiction. Takže příště, až uslyšíte „čtvrtlibrák se sýrem“ si vzpomeňte, že mezitím umíralo zbytečně i deset tisíc lidí denně. To je ten druhý aspekt – pohodlný občan konzumní společnosti, který se utěšuje tím, že se ho to vůbec netýká, protože je to někde daleko.

Jaký byl následný vývoj? Boje ustaly, vytvořila se demokratická vláda, přijaly se zákony, které zakazovaly rozlišovat obyvatelstvo na Hutuy a Tutsije a začaly soudní procesy s válečnými zločinci. Tedy alespoň s těmi, kteří neutekli do Konga. Napětí mezi obyvatelstvem ale stále je.

Demokratická republika Kongo leží na západ od Rwandy a po skončení genocidy tam utekly více jak dva miliony Hutuů (!), ve strachu před odplatou Tutsiů nebo ze strachu před tím, že by byli souzeni mezinárodním tribunálem za znásilňování, vyvražďování, plundrování a vlastně za všechno, co během genocidy udělali a mezi nimi bylo velké množství vojáků. Následná situace v Kongu byla ještě zamotanější. Přítomnost Hutuů totiž rozložila už tak nestabilní Kongo a vyvolala První válku v Kongu, kde se účastnila i nám již známá Rwandská vlastenecká armáda, která údajně (není to potvrzené) začala vyvražďovat Konžské Hutuy a uprchlé Rwandské Hutuy, kteří se usídlili ve východní části Dem. rep. Kongo. Hutujští uprchlí vojáci se také angažovali v bojích o coltánová naleziště, které se nachází na severovýchodu Konga.

Afrika si prožila v devadesátých letech ještě větší peklo než Evropa (Východní blok a Jugoslávie), ale svět se na ní naprosto vykašlal a pouze nečinně přihlížel. Rwanda, Somálsko, Kongo nebo třeba Libérie mohou posloužit jako příklady. Region je stále nestabilní, ale situace se již zlepšuje. Měli bychom doufat, že se nic tak hrozného už nestane, ale hlavně bychom měli být připraveni jednat, pokud by k něčemu takovému znova došlo.

Pokud vás to zaujalo, koukněte se na film „Hotel Rwanda“, který je založen na skutečném příběhu. Mohlo by to teda být i syrovější, ale i tak je to dost vostrý.

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

  1. Potřebovala jsem si konflikt ve Rwandě jen rychle osvěžit a tohle je přesně to, co jsem hledala! Super napsané. Díky.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>