PEI261df9_milos_fryba

Vážení televizní diváci, předtím než jsem na samotný Frýbestr šel, chtěl jsem napsat článek, který by skutečně naprosto nezastřeně, bez roušky mystična přiblížil neznalým, co to ten Frýbestr je. Když jsem ale v sobotu ráno dorazil na Nádr, začal sem si na druhou stranu říkat, že to je škoda, takhle obnažit frýbovský kult. Nakonec jsem to rozsekl tak, že to napíšu tím prvním způsobem, ale tu a tam to přibarvím, přidám trochu na pompě a budu se chlácholit tim, že to budou číst jen lidé povolaní.

Je sobota ráno, sedm pětačtyřicet. Pěstí jemně zamáčknu budík, který tak vesele skočí z nočního stolku dolů a já si uvědomim, že bych měl vstávat. V mírné kocovině si hodim ranní sprchu, vyklopim do sebe jogurt, obléknu se, do kapsy kabátu strčim dvě knížky a vyrážím do mrazu. Musím totiž být na hradčanský v 8:40, abych se dostal do Nádražky včas. To se mi taky povede a ačkoliv vypadá Nádražka zvenku zcela klidně, hned po otevření dveří mě porazí menší tajfun cigaretovýho kouře, kterej jsem tady při otevíračce nikdy nezažil. Taky množství lidí je jaksi diametrálně odlišné. Normálně tady bejvá na devátou takovejch deset lidí, ale dnes už je teď plno a pod stropem se usadil zlověstný nikotinový cumulonimbus.

Je totiž 25. ledna, kdy slaví svátek Miloš. Tito lidé sem ale nepřišli slavit jmeniny toho prasopsa z Hradu, ale hlasatele ČST, Miloše Frýby.

FRÝBÁÁÁÁ!

 

Zvenku vypadá Nádražka poklidně.

Zvenku vypadá Nádražka poklidně.

V 8:50, když už není takřka k hnutí, všechny stoly jsou zabrané a trochu místa se najde jen u výčepu, se celou hospodou začne rozléhat volání jména „Frýba“, které nedokážu kvůli epičnosti onoho okamžiku pořádně vyjádřit, ale pokusím se co nejautentičtěji: FRÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝBÁÁÁÁÁÁÁÁ! (A takhle asi dalších dvacet řádků.) Během celého dne, pokud někdo nahlas zmíní jeho jméno, opět to vyvolá bouřlivý ryk skrz celou hospodu, při kterém se zvedají ruce s půllitry ke stropu a následně si lidé ťukají s nejbližší možnou osobou, ať už jí znají nebo ne. (Taky jsem to zkusil, a funguje to.) Nádražkových šest píp zvládá tak tak nasytit všechny pijáky, zatímco přes ruch od stolů jsou slyšet tu a tam kytarové akordy, ke kterým zní písně jako „Miloš Frýba, Miloš Frýba, to je správný chlapík, hlásí zprávy v televizi, jdem se na něj napít napít napít!“ a podobně. Tu a tam také zaslechnte projevy nenávsiti vůči Alexandru Hemalovi, který, kdyby sem zavítal, by dostal židlí po hlavě, zaživa by byl stažen z kůže a poté nabodnut na kolejnici a rozjel by ho vlak ve směru na Hlavní nádraží. Minimálně polovina lidí má triko s frýbovskou tématikou.

Miloš Frýba, jak už bylo naznačeno, byl televizní hlasatel, pověstný svou pěšinkou, stále stejným výrazem v obličeji a klidnýma očima, což je jen pár důvodů, proč zastiňoval svého kolegu Hemalu (fuj). V osmdesátých letech si punková subkultura převzala tuto postavu a vzniklo pár cover verzí různých písniček, ať už country songů typu „Jít a hledat Frýborado“ nebo i jiných, ve kterých byla ústřední témata tyto:

1) Frýba

2) 8:50

3) Hemala je vůl/idiot/vrah/loupežník/terorista/satan/doplňte si sami

Mimochodem, album paskvilní kapely Orlík s názvem „Miloš Frýba for president“ k frýbímu kultu nepatří, je to pouze další z trapnejch pokusů Landy, jak se zviditelnit.

Časem se také vytvořil „Spolek přátel Miloše Frýby“, což rozhodně není recesistické hnutí, jak mi potvrdil jeden z vyšších členů, se kterým jsem se v Nádru bavil a který účinkuje v kapele „Los perros del Frýba“ kteří mají na kontě songy jako „Hemalakilla“ a „Za Frýbu bych klidně seděl“ a poté se Frýbí oslavy stěhovaly po Dejvicích, až se usadily v Nádražce, kde se drží již několik let a pravděpodobně tam již také zůstanou. Kdo by snad pochyboval o tom, že se sejde plná hospoda lidí, aby uctívali televizního hlasatele, nechť v Nádru zvedne hlavu a prohlédne si výzdobu na stěnách.

Kolem Frýbestru se točí dalších pár zvyků a pověstí, kvůli kterým si ale skutečně zajděte na Nádr – nevyslepičim vám to tady všechno, ale dodal bych, že oficiální konec Frýbestru je ve 20:50, kdy Frýba opět hlásil. V reálu se ale pouze provolá zdravice (tedy těmi, kdo jsou ještě schopni mluvit) a pije se až do brzkých ranních hodin.

Kamarád, kterého pro jeho neschopnost pochopit transcendentálno nebudu jmenovat (je to Matěj Chalupa), se mě ptal, jaký má smysl uctívat jednoho hlasatele a zavrhovat druhého. Problém je v tom, že jsou otázky, na které nikdo nezná odpověď. Co dělá v práci Barney Stinson? (To už tedy teď ale víme.) Jaký je smysl bytí? Je Frýba bůh?

A ona odpověď na otázku nejmenovaného Matěje Chalupy nemusí být tak obtížná. V dnešní postmoderní době, kdy ani ten Frýba, který byl ve své době jedinou jistotou, kterou člověk měl (a taky se dalo v televizi koukat jen na něj),není na obrazovce,  lidé hledají něco, co by jim dávalo směr a smysl. Vše se pořád mění, vše se zpochybňuje, a tak někdo hledá útěchu a nějaký vyšší smysl v penězích, někdo v chlastu, někdo v halucinogenech, někdo v sektách. A někdo si uvědomí, že kolem této postavy se vytvořila různorodá komunita normálních lidí, a tak najde jistotu v tom, že Frýba spojuje lidi a minimálně dvakrát do roka (na jeho svátek a na jeho narozeniny) dokáže spojit na jednom místě komunitu lidí, kteří jsou nesourodí, ale spojí je tahle myšlenka. A to je krásné.

Vevnitř je již skoro plno.

Vevnitř je již skoro plno.

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>