Sobota

Ruina

Budova Centro Financiero Confinanzas, která je ale známá spíše jako Torre de David je výšková budova v centru Caracasu ve Venezuele. Stavba započala na začátku devadesátých let a v polovině devadesátých letech, během krize, zůstala nedostavěná. Tak se z ní postupně  se svými 190 metry stal nejvyšší vertikální slum. Dokument ukazuje život squatterů, kteří si v tomto slumu žijí rozhodně naprosto jinak než v klasickém slumu, který si člověk představí, když se řekne „slum“ – tedy páchnoucí čtvrť plná chýší z vlnitého plechu. Zde žijí obyvatelé v třiceti patrech, díky jejich zručnosti je zde elektřina i tekoucí voda, kterou ženou nahoru pumpy, najdete tu kadeřnický salón, školu i smíšené zboží. Torre de David by se dal přirovnat ke kibucu – lidé si tu navzájem pomáhají, funguje zde samospráva – na každém patře je mluvčí, který přednáší návrhy na zlepšení na pravidelných jednáních. Žije zde asi 700 lidí a na svůj život si nestěžují. To, co původně měly být kanceláře jsou dnes byty, které si squatteři vylepšují a přispívají symbolickou částkou na chod mrakodrapu. Feťáky tu nenajdete, ti se tu nekoncentrují. Lidé z okolích domů ale ze slumu radost nemají – dům je nedostavěný a svým vzhledem, kde se mísí skleněné panely z původní stavby se zdmi a příčkami, které si vystavěli nájemníci podle svého gusta podle nich kazí vzhled bankovní čtvrti Caracasu.

 

FC Rwanda

Moje oblíbené téma, Rwanda mělo své zastoupení na jednom světě také. 20 let po genocidě (výročí je za týden) se filmaři věnují derby mezi dvěma nejlepšími fotbalovými týmy ve Rwandě, jeden čistě Hutujský, druhý čistě Tutsijský. Hutujský tým má obří podporu mezi obyvateli, prakticky je to nejoblíbenější tým ve Rwandě a Tutsijský tým vždy vede tabulku. Ve filmu tvoří značnou část stopáže rozhovory s fotbalisty a dalšími lidmi, ohledně jejich vzpomínek na devadesátá léta nebo na to, jaká je situace ve Rwandě dnes. Všichni se shodují že už je vše za nimi a všichni se snaží brát ne jako Hutuové nebo Tutsijové, ale jako Rwanďané, jako jeden národ. Mnoho mladých lidí ani neví, ze kterého jsou etnika a ani nad tím nikdo příliš nepřemýšlí, to je vše za nimi. Ale stejně tak se lidé snaží nezapomínat, aby k něčemu nemohlo dojít znova.

 

Ztracený signál demokracie

Během krize v Řecku zavedla vláda spoustu opatření, nezaměstnanost rapidně vzrostla. V rámci úspor bylo v červnu 2013 rozhodnuto, že se zruší veřejnoprávní televize ERT, což byla hlavní řecká televize. Dokument sleduje dění okolo rušení kanálu, kdy zaměstnanci, kterých bylo něco přes 2500, odmítli opustit budovu ve které pracovali. Televize existovala 75 let a podávala lidem kvalitní zpravodajství. Co je ale podivné je to, že ve filmu po diskuzi s ekonomem vyplývá, že tvrzení vlády, že televize je ztrátová byla lživá – na reklamách se celkově vybralo víc, než kolik stojí vysílání, takže to naopak byl přínos státní kase. Z toho tedy vyplývá, že vládě šlo primárně o to, aby měli lidé horší přístup k informacím. Frekvence byla nahrazena vysíláním soukromé televize, kde údajně chodí jen hloupé seriály a černobílé filmy ze čtyřicátých let. Nakonec se ERT přetransformovala, vysílá po internetu a opět nabývá na sledovanosti.

Po filmu proběhla diskuze s režisérem.

 

Neděle

Mikrotopie

Lidí je moc a není kam je dát. Švédský dokument se zabývá možností života v malých obytných prostorách. Je zde představeno několik různých konceptů, od chajdy, která má asi šest na osm metrů, ve které bydlí člověk z Kansasu a ve kterém má vše potřebné k životu, tedy postel, malý sprchový kout, kuchyň, kterou když člověk vidí, tak si vzpomene na kuchyně v přívěsech ze série Mládí v Hajzlu. Do chajdy se vejde i stůl s macbookem.

Jiný přístup má člověk, který v sobě spojuje Vlastíka Plamínka a Dana Nekonečného a ještě k tomu profesora Kocinu, který si udělal umělý ostrůvek z pet lahví v igelitových pytlích. Jeho ostrůvek má asi dvacet na dvacet metrů a pokud se nepletu, tak ho má u moře na Floridě. Ostrůvek je překrytý hlínou, roste mu na něm zelenina i stromek a má na něm i malý domek, ve kterém žije.  Koncept ostrova je zajímavý. Majitel vezme dřevěnou paletu, naváže na ni pytle s petkami a potom ji připevní k ostatním paletám, které již tvoří jeho ostrov. Říká, že se těší, až s ostrovem vypluje na moře a u toho vám vykládá, jak cítí ze svého ostrova pozitivní energii – třeba když vytáhl zpod ostrova jeden z nejstarších pytlů s lahvemi a zjistil, že na nich začali růst koráli.

Další řešení ukazuje řecký architekt – jakousi moderní verzi chaloupky na kuří noze. Jsou to vlastně malé garsonky, které jsou na teleskopické noze s klouby, takže člověk si může nastavit, ze které strany mu do bytu jde světlo.

Jiné řešení jsou stany na stromech. Už jste možná slyšeli o různých koulích na stromech, které jsou ze dřeva, tohle je něco podobného. Stan má tvar kapky, zavěsí se na strom a člověk se v něm může vyspat. Problém je ale oproti předchozím koncepcím v tom, že stan je skutečně jen na přespání, kuchyň nebo sociální zařízení v něm nenajdete.

Další bizarností je projekt designérky, který připomíná kondom budoucnosti – je to pláštěnka, která má na sobě solární panel. Po asi pěti minutách patlání se s pláštěnkou jí díky zipům můžete předělat na malý nafukovací stan.

Jiná architektka bydlí v Nevadě a dělá obydlí z vyřazených lodních kontejnerů, kterých je všude spousta – dokonce je k sobě i spojuje, čímž se dá jednoduše dosáhnout prostorných obydlí.

Předposlední osobou je Francouz, který navrhuje parazitování na architektuře. Tím myslí to, že můžeme využít současných staveb, které můžeme lehkou modifikací poupravit tak, aby v ní mohlo žít více lidí – jako příklad uvádí koncept moderních obyvatelných buněk, které jsou nalepeny na Le Grande Arche. koncept je rozhodně zajímavý, ale naráží na to, že to by se z toho památkáři pominuli, kdyby například na národním divadle vyrostl obytnej komplex.

Poslední koncept je z Nizozemí a to jsou šestiboké hranoly, které jsou postaveny naležato a mají šestici nohou, po kterých se domek může pohybovat.

 

Bůh miluje Ugandu

Kam Amerika nemůže, tam nasadí církev. tak by se zhruba dal charakterizovat tento film. IHOP, International House Of Prayer, je americká církev. Pokud jste viděli Borata až do konce, vzpomenete si na scénu, kdy opuštěný Borat spí u táboráčku pouze se svou hydinou, aby ráno zjistil, že se probudil vedle modlitebny, následná scéna, kdy Borata konvertují na pravou víru není příliš odlišná od toho, co se děje v IHOPu. IHOP funguje hlavně v Kansasu, kde mají hlavní modlitebnu, kde probíhá bohoslužba nepřetržitě již 13 (!) let (!!!). Záběry z modlitebny ukazují zkreslenou americkou představu o Bohu a církvi celkově, kdy vidíte brečící lidi, kteří si neslyšně něco mumlají a svíjejí se na zemi, po čemž tvrdí, že komunikovali z Bohem. Do toho na pódiu je „kněz“, který mele do kola nesmyslné fráze o tom, jak máte pocítit Ježíše, nechat se prostoupit Bohem, a podobně. Pokud by šlo jen o to, že církev, v jejímž čele stojí zmdrupán Lou Engle, obírá o prachy důvěřivé Američany, tak by se dalo říct, ano, jsou hloupí, mají mít nadhled. problém je ale v tom, že ačkoliv jsou to evangelíci a tím pádem by měli být otevření lidem, jsou tvrdě proti LGBT komunitě a napomohli tomu že v Kalifornii prošel zákon, který povoluje pouze sňatky mezi mužem a ženou. (Do té doby byly svazky homosexuálních partnerů legální. IHOP jde však dál. Vysílá mladé lidi, často kolem dvaceti, na misie do Afriky. IHOP se specializuje na Ugandu. Mladí lidé přijedou do Ugandy, učí tamější lidi ve školách a citují jim přesně našprtané fráze z Bible, které se jim hodí do krámu.

IHOP úzce spolupracoval s Bushovou administrativou. Zatímco za vlády Clintona se USA zasazovaly o používání kondomů v rozvojových zemí jako kontrolu šíření AIDS a to skutečně pomáhalo, Bush, (o kterém by klidně mohl Zelda napsat samostatnej článek, protože jeho propojení s různými korporacemi jsou nanejvýš podivné) začal prosazovat (respektive konzervativní vláda) politiku sexuální abstinence. Oblíbenou frází církví, které vysílají do třetího světa misionáře je, že „Spolehlivost kondomů je 98%, spolehlivost zdrženlivosti je 100%“. Není snad třeba zdůrazňovat, že od začátku tisíciletí začal počet HIV pozitivních v Ugandě opět rychle stoupat. Propaganda IHOPu si v ničem nezadá s Hitlerem. Stačí místo „žid“ dosadit „gay“ a máte před sebou dikci jejich radikálních řečníků. V Ugandě se církevní hodnostáři názorově rozcházejí. Jsou zde knězi, kteří jsou ostře proti homosexuálům, těch je většina, a pak je zde menšina, která LGBT komunitu podporuje. A nenechte se zmást, mezi nimi jsou i heterosexuální kněží. Jako zástupce obou skupin dokument představuje Martina Ssempu, který prosazuje trestnost homosexuality a na druhé straně Christophera Senyonja, který se vzdal práva na kázání ve vysvěcených kostelech proto, aby mohl dál kázat rovnost lidí nehledě na jejich orientaci. Z celého systému vycházejí nejhůř samozřejmě homosexuálové, protože vloni byl nakonec prosazen zákon, který postihuje homosexuály, kteří se ke své orientaci přiznají, dlouhým odnětím svobody, potažmo i trestem smrti.

Je ale potřeba si uvědomit, že obětí jsou svým způsobem i misionáři – jsou to dvacetiletí kluci a holky, které vymývali doma jejich rodiče, následně IHOP a jejich postavení v celé mašinérii také není záviděníhodně. Na rozdíl od LGBT komunity jim ale nehrozí v Ugandě smrt.

Po dokumentu proběhla diskuze s režisérem, která se protáhla až do začátku dalšího filmu. Co mě překvapilo je to, že jsem se dověděl, že ačkoliv etnické problémy v centrální Africe jsou za námi, už nyní čelí Uganďané genocidě na základě sexuální orientace. Rwandský prezident Kagame neprosadil zákon proti gayům jen kvůli tomu, že jeho poradce, který je z Anglie je gay a vyjádřil se, že kdyby Kagame zákon prosadil, okamžitě se vzdá funkce a odlétá zpátky do Anglie. Osud Rwandy je tak v rukou jedné osoby. Těžko říct, jestli až kagame zemře, nebudou se z rádií znova ozývat výzvy „Zabijte ty šváby.“

 

Štěstí

Na odlehčenou jsem si v neděli střihnul ještě třetí dokument, který se věnuje Bhútánu.

Bhútán je malá země, kde žije asi 800000 obyvatel, leží na sever od Indie a na jih od Číny. Je to jedna z nejchudších zemí světa, což je způsobeno hlavně vysokou nadmořskou výškou. Naprostá většina lidí je zaměstnána v primárním sektoru, první továrna zde byla postavena až v druhé polovině 20. století. Bhútán udržuje diplomatické styky pouze s 26 zeměmi světa a co je zvláštní, jednou z nich je ČR. V zemi vládne dynastie tzv. dračích králů. V roce 1999 se tamější, již čtvrtý král dynastie, rozhodl, že dá lidem Internet a televizi. Také zrušil daň z příjmu, protože jak řekl: „Doufám, že vám to udělá radost“. Tento král také zavedl novou mezinárodní veličinu, Hrubé Domácí Štěstí. Film se zabývá osmiletým klukem, který bydlí s tetou a strýcem ve vesnici Laya, na samém severu Bhútánu, v himalájském podhůří. Když v roce 2012 přijde stavba elektrických vedení i k nim, Teta říká chlapci, že si nemůže dovolit ho dát do školy, a proto ho svěří buddhistickým mnichův v klášteře. Projektanti zatím staví sloupy vedení, zatímco se můžete kochat naprosto krásnými záběry majestátních hor, nad kterými by zjihl i Zélandofil Peter Jackson. Chlapcova teta pracuje na poli, jeho strýc chová jaky. S tetou se radí, že prodá v Tibetu jaka a přiveze televizi, když budou mít tu elektřinu. Tak i učiní, a po třídenní cestě tam a třídenní cestě zpátky se s televizí vrátí. Oznámí ale ženě, že po cestě mu vypadla televize z brašny na jakovi, a proto bude muset koupit novou. Mezitím chlapec stále utíká z kláštera, kde se nudí, a tak ho vezme strýc do Tibetu.

Než dokončím děj, chtěl bych zdůrazni to, že Bhútán je skutečně „někde jinde“. Trochu mi to připomínalo devatenácté století, protože ačkoliv lidé ví, že existuje nějaká elektřina nebo internet, ve svém životě viděli několik aut, možná i letadlo, stejně je pro ně spousta věcí nepochopitelných a takový výlet do Tibetu je pro ně jako cesta do budoucnosti.

V Tibetu totiž kluk se strýcem vidí obchody plné suvenýrů a batohů s čínskými kopiemi známých komiksových postav, kluk poprvé ochutná brambůrky (ze kterých ho potom bolí břicho), diví se, proč má santusák u silnice berle, ptá se strýce, k čemu je má, a když se dozví, že na chození, tak pořád neví, jak to vlastně funguje. Když přijdou k obchodu s televizemi, ve výloze je puštěn wrestling – kluk ani strýc si myslí, že to nemůžou být doopravdy živí lidé, protože by byli dávno mrtví. Tuto televizi už dovezou domů bez úhony a film končí tím, že zabírá modře osvícené obličeje lidí, kteří poprvé vidí televizní program.

A ne, nebyl tam Láďa Hruška.

 

Úterý

Eugéniové

Eugéniové byl poslední film, který jsem viděl a upřímně jsem se těšil – zajímavý námět a příslib v programu, že ve filmu je použit komentář Patrika Ouředníka mě navnadil. Pak jsem se zklamal. Protože to byla premiéra pro veřejnost, tak potom, co doběhl blok reklam, (včetně „Jestli tenhle spot vidíte poprvé…“) následoval desetiminutový proslov režiséra, kde děkoval úplně každému, kdo se na filmu podílel (doufal sem, že to sfoukne až po filmu) a následoval snímek, který stejně jako Metamorfózy a Favela promrhal co mohl. Prakticky celý film je animovaný (nutno teda podotknout, že dobře), ale nepřináší nic nového. Pokus o vyjádření Ouředníkovy tvorby, která se vyznačuje plynutím děje bez dělení na kapitoly dopadl neslavně. (Dokáže plynule přejít od toho, jak na sebe stříleli v zákopových válkách Francouzi a Němci přes hnutí amerických feministek až po sterilizaci mentálně postižených v USA na pěti stránkách) naopak, tady je to pojmuto formou kapitol, a ono 12 kapitol je na 76 minut fakt moc. Navíc to na sebe tak nějak navazuje–nenavazuje. Film se točí celej kolem nacismu, je pouze jedna krátká zmínka o sovětech, ale s eugenikou nemá prakticky nic společného a vůbec se nevěnuje otázce eugeniky v jiných zemích, kterou Ouředník v knize „Europeana“ zdařile popisuje. Po filmu měla následovat diskuze, která asi taky proběhla, ale za sebe hovoří to, že hned po filmu odešly tři čtvrtiny sálu.

 

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>