1784088_435754_Jeden_svet

Nejdříve je možná potřeba objasnit, co to Jeden svět je. Je to festival dokumentárních filmů o lidských právech, s nejdelší tradicí v ČR a údajně dokonce i největší svého druhu v Evropě. Letos se na něm představilo 106 filmů, z mnoha zemí světa, které se zabývaly velkou škálou témat, která jsou v dnešní době aktuální, ať už jde o Rusko nebo například Sýrii. Já jsem letos učinil krok, ze kterého jsem se radoval a zároveň jsem ho proklínal – koupil jsem si permici, čili akreditaci.

Nejdřív bych si trochu zanadával, abychom potom mohl psát v pozitivnějším duchu. Velkou výtku mám vůči organizaci samotného festivalu – ono totiž zakoupení akreditace neznamená, že jste za vodou, naopak, čeká vás desetidenní marathón běhání po kinech, kterej by byl nad síly i totálně nafetovaného Vlastíka Plamínka. Ačkoliv kina fungují v rámci jednoho festivalu, tak tím, že se v nich promítají stejné filmy veškerá soudržnost končí. Já jsem například doufal, že si první den nakoupím lístky a pak si budu pouze vykračovat Prahou mezi jednotlivými kiny a všechno bude krásné. Velice jsem se mýlil. Abyste totiž mohli správně využít vaší akreditace, tedy abyste si mohli vyzvednout lístek, optimálně na vámi vybraný film, musíte zajít na kasu onoho kina, kde promítání probíhá. (nenechte se zmást, proklamovaný infopoint v Lucerně sloužil pouze k prodeji akreditací a různejch blbin jako tašek s emblémem Jednoho světa) No dobrá, to by se ještě dalo snést, ale problém je v tom, že pro lístek si nemůžete zajít jeden den a vybrat si lístky na celou dobu festivalu, ale musíte pro něj nejdříve den před promítáním a nejpozději 30 minut před začátkem filmu. Jak humorné.

V praxi to znamená, že předtím, než si užijete filmy, musíte si vybrat lístky na zítřek, jinak vám je někdo vyfoukne. Pendlovat mezi Lucernou a Světozorem se ještě dá, ale srát se na Florenc do Aera pro lupen, pak rychle pro lístek do Městské knihovny a spěchat do Lucerny na představení, které začíná za deset minut, to je záhul. Tím ale problémy nekončí. Omezení je tu další: Ve jmenovaných kinech můžete jít pouze na představení ve Velkém sálu. Za 440 korun si tedy zažijete zoufalství utlačovaných lidí ve třetím světě.

Další věc, kvůli který jsem měl chuť si skřípnout hlavu do pantu křesla v Lucerně byl reklamní blok před filmem. Vloni se měnil, reklamy byly různé, a tak se daly přetrpět, ale letos byly reklamy zcela stejné. Zkoušel sem zapůsobit na ostatní svými jasnovideckými schopnostmi, když jsem přesně předpověděl, jaká reklama bude další, ale telefonní číslo jsem od žádné dámy nedostal. Ze všech reklam mě nejvíc srala reklama na zoot. Text, který měl asi být vtipný odříkává černovlasá dívka, která se u toho šklebí jak po pěti plechovkách fazolí a zní takto: „Jestli tenhle spot vidíte poprvý, tak ještě nevíte, co je dobrý. Jestli ho vidíte podruhý, tak už to víte. A jestli ho vidíte poněkolikátý, tak to se vám omlouvám.“ Viděl jsem to dvanáctkrát, fakt kurva děkuju.

A taky mě nasralo, že letos nebyly bagety zdarma. hlavně, že v reklamním bloku byla náborová reklama Bageterie Boulevard. To jo.

Co ale musím vyzdvihnout, a to velice, je to, že u mnoha filmů následovala po promítání diskuze, často i s tvůrci. O tom se ještě zmíním.

Zajímavý poznatek byl ten, že většinou bylo nad mé síly shlédnout všechny tři filmy, které jsem si mohl díky akreditaci za jeden den shlédnout. Ten třetí už prostě mnohdy nešel, měl sem dost, a tak jsem zamířil domů. Následující recenze a analýzy filmů řadím chronologicky tak, jak jsem je viděl.

Úterý

#Chicagogirl

První film, který jsem viděl se mi líbil, a to velice. Ala’a je Sýrijka, jejíž rodiče emigrovali do USA, když byla malá, aby unikli režimu Bašára Assada. Dění v Sýrii jí ale není lhostejné, a tak se snaží svým kamarádům pomoct aspoň na dálku – organizuje protestní akce přes Facebook a udržuje kontakt s lidmi na demonstracích, v provizorních polních nemocnicích, šíří informace o tom, kde na demonstranty čekají vládní jednotky, a celkově se snaží pomoct jak to jde. Ve filmu se střídají dva filmové štáby – jeden s Ala’a v Chicagu a druhý s jejími známými v Sýrii. Díky druhému se společně s Basselem, Aousem a Omarem podíváte do ostřelovaných měst, kde lidé pomocí kamer a foťáků zaznamenávají polohy Asadových sniperů a kde jsou ve spartánských podmínkách operovány malé děti, které zasáhly střepiny z dělostřeleckých granátů. Celé dění v Sýrii je díky rozmachu mobilního internetu pečlivě zaznamenáváno. Na Youtube se každý den množí videa z demonstrací, z provizorních klinik, ze střech, odkud opatrně odpůrci režimu natáčí snipery, kteří střílí na vše, co se pohne.

Jak ale dokládají Bassel a ostatní, Asad si je vědom, že boje se přesunuly i do cybersféry – když nějakého demonstranta s mobilem vojáci zajmou, mučí ho, aby z něj dostali email a heslo k Facebooku, aby mohli rozkrýt toky informací mezi demonstranty. Taky jsou vidět osudy hrdinů – někteří z nich se přidají k ozbrojeným povstaleckým jednotkám a Ala’a se průběžně vrací složitě, přes okolní země do Sýrie, aby mohla pomoct svým přátelům i osobně.

Metamorfózy

Ach bože. Po pozitivním zážitku z předchozího filmu jsem měl chuť si něco udělat, protože u tohohle hodinu a půl dlouhýho bastlu se nedalo vydržet. Přitom námět byl parádní – třetí největší jaderná katastrofa na světě, která se stala v roce 1957 u Čeljabinsku. Ze začátku mě trochu zrazilo, že obraz je černobílý, ale doufal jsem, že se tím autor pokusí vyjádřit syrovost této oblasti. O pár minut později jsem zjistil, že tenhle film není o tom, jak se katastrofa stala, jaký to mělo dopad na okolí, na obyvatelstvo, proč se o tom neví, jak se to povedlo Sovětům utajit – to totiž bylo všechno vypsáno v „textovém záběru“ (prostě černý plátno a na tom je asi pět odstavců odshora dolů, kde jsou ona fakta). Zbytek vypadal, řekněme divně. Německý režisér si patrně chtěl hrát na Andreje Tarkovského.

No jo, ale to, že použijete ve filmu pár Rusů a budete dělat dvouminutový táhlý záběry na břízy, z vás ještě Tarkovskýho nedělá. Tady ty záběry byly prostě prázdný. Pár příkladů:

  • Dvacet vteřin záběru na ksicht nějakého Rusa, který jenom mrká
  • Tři minuty záběru na záda dřepícího Rusa, který (zřejmě) zařezává ovci
  • Dvě minuty záběru UAZ 451, které jede po polní cestě
  • Minuta záběru z kabiny UAZ 451, které jede po polní cestě
  • Suma sumárum asi dvacet minut bříz

Bál sem se, že mi uniká nějaký umělecký podtext filmu, ale podle otrávených reakcí ostatních lidí a podle toho, že jsem se opravdu velice snažil v tom něco najít, a přesto jsem nenašel jsem došel k tomu, že to skutečně byl naprosto prázdnej film. Naprosto promrhanej potenciál zajímavýho tématu. Celej film se prostě táhne jak triatlon kvadruplegiků.

Po tomhle díle už sem neměl energii na Ujednání, které jsem ale viděl druhý den.

 

Středa

Ujednání

Ujednání je hodinový snímek, který sleduje tři osoby – Borka Stefanoviće, který jedná za Srbsko, Editu Tahiri, která je vyslána Kosovem a mluvčího za EU, Roberta Coopera. Jednání jsou vedena v Bruselu a zatímco v jednací místnosti se všichni snaží chovat diplomaticky a na ostatní útočit (ačkoliv jsou ochotni se hádat kvůli jedné větě či jednomu slovu v rámci dokumentu), ve svých vlastních jednacích místnostech dávají najevo svou velkou averzi vůči ostatním. Mluvím tu jak o vyslancích zemí, tak i o eurouniním mluvčím, který si rve vlasy nad tím, že je evidentní, že se velvyslanci ani dohodnout nechtějí a naschvál dělají průtahy. Samotná smlouva je o definování hranic a dohodě o vzájemném respektování aspirace na vstup do EU, nikoliv o uznání Kosova, což otevřeně Stefanović proklamuje. Během jednání mezi třemi stranami občas ale padají i vtípky a tak je vidět, že atmosféra může být i lehce uvolněná. Jednání však skončí zdarem a to je hlavní.

Po filmu byla diskuze se samotnou dánskou režisérkou.

 

O trhu s orgány

Na západě jsou lidé bohatí. Občas jim ale selžou ledviny a nefunkční americká zdravotní péče způsobuje, že čekací listina je dlouhá deset let. Na východě a na jihu jsou lidé chudí a také jim selhávají ledviny. Ale když bydlíte ve slumu na Filipínách, ještě navíc ani ne ve vlastní chýši, ale po chýší někoho jiného v přístěnku, kde máte postele z kartónu, máte pouze málo tak lukrativních příležitostí, jako prodej vlastní ledviny. Jako takovýto Filipínec za ní dostanete v přepočtu asi 20000 Kč. Proto se takovýhle Filipínec rozhodne ledvinu prodat, protože by si chtěl koupit domek na venkově a tam se živit jako zemědělec. V této pozici vás nezajímají morální dilemata. Nakonec vám ale zprostředkovatel mezi vámi a chirurgem ledvinu nevezme. Důvodem je filmový štáb, který vás a zprostředkovatele točí – chirurg se začne bát a z operace sejde.

Celý film ukazuje problém trhu s orgány z mnoha různých úhlů pohledů – vidíte zde onoho Filipínce, vidíte Američanku, které selhaly ledviny kvůli genetické vadě a orgán si kupovat nechce a proto je na dialýze. Vidíte její matku, které je 53, na dialýze je dvacet let a na pravé paži má kvůli jehle, kterou si píchá obden nateklinu velikosti tenisáku. Vidíte staršího amerického důchodce, který si ledvinu na černém trhu koupil a společně se štábem se snaží dopátrat dárkyně. Ve filmu je rozhovor s tureckým chirurgem, který v Kosovu vykonal více jak 3500 nelegálních operací a který má přezdívku Dr. Frankenstein. Ten také operoval onoho amerického pána a i přes něj se nakonec dostanete k dárkyni ledviny, což je Moldavanka, která za ní dostala asi 80000 Kč. Američan za ní zaplatil jeden a půl mega. Tento dokument je velmi těžké sumarizovat, protože dějových linek je v něm opravdu hodně. Po filmu proběhla diskuze s českým transplantačním chirurgem z IKEMu.

 

Čtvrtek

Favela v Riu

Favela v Riu je stejnej případ jako metamorfózy. Bezvadnej námět, ze kterýho se dá udělat veledílo, kde filmaři můžou prolejzat drogový doupata, z povzdálí filmovat pouliční přestřelky a ukázat syrovost jihoamerickejch favel, ale realita je jiná, celej film je víceméně o tom, že s partou fízlů procházej na obchůzce slum, tu a tam fízli někoho prošacujou, tu a tam je letmý náhled do obydlí obyvatel (na okraj, jedna z mála pozitivních věcí z filmu, bylo právě toto: vidíte, jak vypadá jihoamerickej slum – na rozdíl od těch africkejch jsou zde zděný baráky s vodou a elektřinou) a tu a tam jsou zmíněny příběhy ostatních lidí. Promrhanej námět, myslel sem, že se ukoušu nudou. Za vše ať mluví pětiminutová scéna, kde pošťák roznáší poštu. prostě jde po strmých schodištích mezi domy a lidem, kteří vyhlížejí z oken předává poštu.

Pátek

Plány s DNA

Plány s DNA ve mě zanechaly asi největší dojem. Zabývá se čínskou korporací BGI, která působí hlavně v genetice a ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, celkem zdatně se díky moderním technologiím snaží fušovat do eugeniky. Problém je ale v tom, že na rozdíl od Hitlera a Mengeleho se nesnaží o eugeniku onou zvrácenou cestou, kdy se vyvraždí „podřadní lidé“, BGI se snaží o pravý opak. V Číně vyhledali 2000 nejchytřejších dětí (podle úrovně IQ) a jim po sérii testů vzali vzorek DNA (S vědomím rodičům) a vzorky DNA analyzují v takzvaných samplerech, které rozloží genetickou informaci onoho dítěte do dlouhého kódu. BGI si od toho slibuje, že do několika let najde gen, který ovlivňuje lidskou inteligenci a ten následně budou chtít upravovat. Jejich heslem (a heslem jejich zaměstnanců) je: „Kdo by nechtěl mít inteligentní dítě?“

No, když si vezmete co to ve skutečnosti znamená, tak to neznamená nic jiného než „Chceme šlechtit nadřazenou, geneticky upravenou rasu“.

BGI už zkušenosti s modifikací genů má, ne tedy lidských, ale zvířecích. Jedna ze scén je z vepřínů, kde jsou geneticky modifikovaná prasata. Fosforeskující, zmenšená… (mladá inženýrka z BGI nadšené říká, že chtějí vyrobit prase velké jako myš, aby se dala použít v laboratorních testech.) Při sledování jsem skutečně civěl s otevřenou hubou, protože mi nikdy nedošlo, že by se něco takového mohlo dít. Jasně, to, že existuje GMO pšenice samozřejmě každej ví a o fosforeskujících myších už jsem taky dřív slyšel, ale že navzdory všem mezinárodním dohodám už se připravuje i modifikování lidí jsem fakt nevěděl. Dalším argumentem, proč samplovat lidskou genovou výbavu je to, že chceme lépe poznat sami sebe. S tím plně souhlasim. Ale je potřeba si uvědomit, že hned jak to zjistíme, začne se s tím zaprvé obchodovat (Řekl bych, že jsme dvacet let od toho, kdy se objeví první kliniky ne plánovaného rodičovství, ale plánovaných dětí.) a za druhé využívat toho ve vojenství. Samotní inženýři BGI proklamovali, že v současnosti už jsme schopni klonovat lidi, ale je to nemožné kvůli etice. Hned jak rozluštíme tajemství genů, půjde genetika stranou a frázemi o tom, že „Kloni budou na frontách umírat místo vašich dětí“ dojdeme k tomu, že se začnou vyrábět klonovaní vojáci, kteří budou mít genetickou výbavu upravenou tak, aby skákali dál a výše, měli odolnější pokožku, větší sílu, zrychlené reflexy… Každýmu, kdo četl R.U.R. nebo viděl jakoukoliv jinou dystopii, Terminátorem počínaje a Já robotem konče dojde, že dříve nebo později naše po všech stránkách dokonalejší výrobky nad námi převezmou nadvládu (Nietzche by měl radost). Skutečným a největším problémem je to, že nikdo z BGI nahlas neřekne, že to, co dělají je eugenika nebo sociální inženýrství. Vyhýbají se pro jistotu i výrazu Transhumanismus, protože velmi dobře vědí, že to by v lidech vyvolalo nedůvěru, případně zavrhnutí. Eugenice budu věnovat samostatnej článek. Asi. Časem.

 

Druhou část nahraju hned zítra!

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>