V rámci filmového festivalu v Maďarském institutu jsem zavítala na projekci slovenského filmu Zázrak. Nejnovější film Juraje Lhotského ve mně vzbuzoval očekávání především proto, že jeho předešlý dokument Slepé lásky vyhrál v roce 2009 cenu poroty na prestižním festivalu v Cannes. Od snímku Zázrak, který byl velmi úspěšný na MFF v Karlových Varech, tedy čekáte něco, co vás překvapí, rozpláče, zkrátka dojme. Tomuto očekávání přihrává i fakt, že se nejedná o film dokumentární, ale čistě fikční.  Popis filmu zní velmi lákavě.

Dospívající dívku Elu odváží matka do polepšovny. Ela zjišťuje, že život mezi ostatními „spoluvězni“ není jednoduchý a uzavírá se do sebe. Odmítá jakkoliv komunikovat s okolím.  Jediné světlé momenty zažívá v ,,eldéence“, kam chodí s ostatními děvčaty na praxi. Ela myslí pouze na útěk za svým přítelem, se kterým nemůže komunikovat, protože je to proti pravidlům. Sami však zjišťujeme, že se výchovná opatření  míjí s účinkem. Ela utíká z pasťáku a přichází za svým starším přítelem Robym. Sám Roby má však existenční problémy způsobené drogovou závislostí, a tak nemůže být Ele oporou.

Základním tématem tohoto filmu by měl být vztah Ely s ostatními, avšak Lhotský otevírá v celém filmu mnohem více tematických okruhů. Bohužel na tom celý film stojí a padá. Celková stopáž filmu je 80 minut. Za 80 minut se toho stane mnoho, ale jen málo věcí skutečně vypovídá o něčem důležitém. Celý film by se mohl zkrátit tak o půlku a vyšel by stejný (ne-li lepší) výsledek. Některé pasáže jsou zdlouhavé a o ničem nevypovídající. Po celou dobu čekáte, kdy přijde ten moment, kdy vás něco nadchne, rozpláče, zkrátka neustále očekáváte ten (cynicky řečeno) zázrak, který se však nekoná.

Co se však tvůrcům velmi podařilo, je obsazení Ely. Michaele Bendulové se podařilo vytvořit roli introvertní teenagerky velmi bravurně. Sama Bendulová je neherečka , a o to víc vás nadchne. Působí velmi žensky a do posledního momentu vlastně nevíte, co si o ní máte myslet. To je však jedno, protože Ele nezáleží na tom, co si o ní myslíte. Dalším světlým zábleskem filmu je kamera, o kterou se postaral Noro Hudec. Hudec se brilantně zaměřil na detaily (především rukou), které ještě napomáhají autentičnosti prostředí.

Konec je sice hezký, ale jaksi bez účinku. Odcházíte z kina s pocitem, že jste viděli film. Nic víc. Žádné emoce, šokování.  Téma má velký potenciál, ale bohužel tvůrcům utekl záměr.

Kateřina Doubková

Kateřina Doubková

Ráda fotí, píše, čte Čechova a spí. Považuje se za milovníka filmů, především českých. Energii jí dodávají procházky šumavskou přírodou a divadelní svět. Snaží se co nejčastěji kulturně žít. Miluje svůj nynější studentský život, kterým by chtěla pokračovat i na žurnalistice. Často ji můžete potkat za fotoaparátem, protože svět přes hledáček je tak nějak hezčí.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>