Do nového roku jsem šla s předsevzetím. Dávám si je sice každý rok, ale pokaždé mi to nevyjde. Proto jsem hledala něco, co pro mě bude radostí splnit. Našla jsem to. Musím začít víc chodit do divadla. Proto jsem se rozhodla, že začnu psát recenze na divadelní představení, abych vás divadelně navnadila ;)

První, mou shlédnutou inscenací v letošním roce, se stala klasika od Karla Čapka, Krakatit, kterou uvedlo Švandovo divadlo na Smíchově. Jedná se o inscenaci skoro novou, protože premiéra se konala v září roku 2013. Režisérem je Daniel Hrbek. Zhostil se nejednoduchého úkolu, protože Krakatit je psán jako román, nikoliv drama a tato inscenace je prvním divadelním zpracováním tohoto Čapkova díla. I z toho důvodu byl Krakatit velmi očekávanou inscenací nejen diváky, ale i divadelními kritiky, které zajímalo, jak bude zpracování pod palcem smíchovského souboru vypadat.

Režisér Hrbek se věrně drží originálu, což je bohužel občas trochu na škodu, protože děj tak rozehrává spoustu ostatních dějových linek, které nejsou pro další vývoj příběhu tak nezbytně důležité. První polovina je svižná, má spád a velmi rychle vás vtáhne do děje. Zde je herecky výrazný výkon Martiny Krátké, jakožto naivní dcery lékaře, která příjemně oživuje scénu ze sanatoria.

V druhé polovině se mnohem více mluví, ale i zde je bravurně zvládnutá hranice komunikace a akce, ani jedno nezaostává. Výborně vykreslený je vztah mezi inženýrem Prokopem a princeznou, který je chvílemi absurdní a chvílemi máte pocit, že těm dvoum musíte pomoct. Dostanou vás zde využité asociace. Zvláště pak, když oba balancují na hraně střechy/ vztahu. Právě výkon Zuzany Onufránkové, která ztvárnila postavu princezny – ,,citlivé dominy“, je až dechberoucí. Soucítíte s ní a chápete všechno, co udělá. Spolu s Tomášem Pavelkou (inženýr Prokop) vytvořili silný herecký pár, který je hlavním lákadlem Krakatitu. Při jejich dialozích běhá mráz po zádech.

Hra zaujme i scénografií. Scéna je postavena, jako zešikmená zeď se spoustou oken, které se otvírají a občas slouží i jako dveře, či únikové východy. Výborně evokuje industriální prostředí.

Dále inscenaci dokresluje vynikající hudba od Milana Caise, která je nezvykle moderní. Cais využívá dunivých rytmů, jež občas vyznívají, jako tovární stroje. Hudba vás vtáhne do děje i v místech, kde dialogy trochu zaostávají. Kostýmní výtvarníci vytvořili kostýmy, které jsou inspirovány starými verneovkami, a tak ještě více zdůrazňují Čapkovu fascinaci pokrokem ze 30. let.

Jediné, co hře ubírá na dokonalosti je závěr. Ten se oproti předchozím scénám značně uklidní a chvílemi působí až moc zdlouhavě. Máte pocit, že scéna, kde se Prokop baví s dědečkem snad nikdy neskončí. Působí příliš nastavovaně.

Krakatit splnil veškerá očekávání a vetkne ve vás otázky, o které se budete zajímat ještě dlouhou dobu…

Kateřina Doubková

Kateřina Doubková

Ráda fotí, píše, čte Čechova a spí. Považuje se za milovníka filmů, především českých. Energii jí dodávají procházky šumavskou přírodou a divadelní svět. Snaží se co nejčastěji kulturně žít. Miluje svůj nynější studentský život, kterým by chtěla pokračovat i na žurnalistice. Často ji můžete potkat za fotoaparátem, protože svět přes hledáček je tak nějak hezčí.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>