Na základce jsem byl vždycky jeden z těch, co nosili hodinky. Tehdá nás nebylo moc, hlavně zpočátku (začal jsem je nosit už od nějaké druhé třetí třídy). Nebyly to hodinky nějaké valné ceny, když přejdu ty z Marťánků s kalkulačkou (a možná i rádiem).

Vzpomínám se na své černé hodinky s malinkým digitálním displayem (digitálky jsou prostě lepší, ale o tom až příště), které byly celé plastové (či co to bylo za matroš). Ty jsem měl minimálně 5 let, spíš i víc. Už ani nevím, jak jsem je zničil. Akorát si pamatuju, že jsem je několikrát orval o zeď. Ale to už jsem odbočil. Po nich přišly hodinky, které dnes používám ráno, abych věděl, kolik málo minut si ještě můžu číst na záchodě, než budu muset odejít do školy. Ale to už jsem zase odbočil.

Tyto mé hodinky jsem ovšem přestal nosit nedlouho potom, co jsem přešel na gympl. Proč? Jednou jsem byl na hardcorovém koncertě – vlastně mém prvním  – čistě náhodou to byla taková zahřívačka před největším hardcorovým festivalem ve střední Evropě. (Je to tu každej rok a skoro nic to nestojí, klidně vás tam někdy vemu. Ale to jsem zase odbočil.) No a na tom koncertě, kterej se konal kousek od mýho bydliště v takovým krcálku, kterej vypadá jako altán, ale je to kavárna, jsem je poprvé zničil. Pogo jako nevímco a samozřejmě se mi urvala osička. Tak fajn, nadšenej jsem nebyl, ale co, osička se dá koupit nová. Tak se taky stalo. Už jsem zase ve škole mohl během zlomku vteřiny zjistit, že tahle nudná hodina, která mi připadá nekonečná, bude trvat ještě 44 minut. No skvělý… Jaká to výhoda hodinek!

Nedlouho potom jsem byl na Pražském fesťáku, hráli, tuším, Cocotte Minute, zase jinej druh poga, ale o nic měkčí. Hádáte správně, co se stalo. Zase jsem je rozbil. Docela štěstí, že neskončily pod nějakou okovanou steelkou, a dodnes se divim, že jsem je mezi tou hromadou lidí našel a nebyly úplně napadrť. Tentokrát to ovšem neodnesla jen osička, ale i to plastový, co jí tam drželo. Což už je zničení fatální. Čas koupit nový. Nebo ne?

„Potřebuju vlastně hodinky?“ kladl jsem si na mysl. Abych každou minutu věděl, kolik času mi ještě zbývá ke konci školy, ke konci víkendu, k odchodu, ke srazu, kterej nestíhám, abych věděl, že ta hodina má ještě 44 minut? To radši občas přijdu o pět minut pozdějc, test úplně nestihnu, ale nebudu se pořád stresovat, že něco musím stihnout. Ono vědět, že do konce školního dne mi zbývá ještě 6 hodin, taky nicmoc. Taknějak jsem přijal, že jsem změnil svůj životní styl, začal chodit na koncerty, přestal řešit blbosti a radši si užil to, co jde. Takže teď jsem bez hodinek. Nevadí. Stejně by mi je někdo na příštím koncertě rozdupal.

Ale to jsem odbočil úplně od toho, co jsem chtěl napsat.

Honza Kuliš

Honza Kuliš

Dělám to, co studuji. Studuji to, co dělám. Zajímá mě kultura, ponejvíce hudba, média a politické směřování.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>