Nepsané pravidlo zní, že o chudobě hloubají, píší, diskutují… vždy pouze ti, kterých se bezprostředně netýká. Doopravdy chudí totiž na podobné vylomeniny nemají kdy. Dost pravděpodobně si svůj aktuální tragický stav ani plně neuvědomují. Stávají se z nich stroje, které plní rozkazy přicházející zvenčí, protože k vlastnímu odboji jim už prostě nezbývají síly. Pokud se pro ně okolí uzavře, jsou ztracení a upadají do stavu deliria – nevědomí sama sebe. Na pováženou je ale množství lidí kolem nás, kteří slepě věří, že pociťují abstinenční příznaky.

Pozdní odpoledne. Kavárna Labre při okraji centra Prahy. Obsluhuje mladé děvče, ne starší osmnácti let. Nejspíš na brigádě, pomyslí si host v polostínu palmového listu, a zanechá jí před odchodem dýško ne větší než pět procent svého měsíčního platu. Dívka překvapené zírá střídavě za odcházejícím, střídavě na hromádku dvou-, pěti- a desetikorunových mincí na stole. Ten muž večer spáchá sebevraždu. Ale nesmutněte. Svůj poslední šálek kávy si náležitě vychutnal, a tak opouštěl svět s patřičným zadostiučiněním. Vždyť, kolik z nás potká to štěstí a odejdeme podobně. S noblesou, grácií… a douškem nešizeného cappuccina s našlehanou pěnou a jemně oříškovou příchutí. Cože, vás snad zajímá, jak ten dotyčný zemřel? Ale to je přece naprosto podružná věc. A náš příběh tato okolnost ovlivní jen pramálo. Nás mnohem více zajímají ty dvě osoby za oknem. Jeden z nich, stárnoucí spisovatel, ve vypelichaném svetru – jako by to samotné nestačilo k literárnímu klišé – a šálou pevně omotanou kolem věčně nachlazeného hrdla. Jeho společník, snad vrstevník, snad pojišťovací agent, opatrně popíjel z hrnku, jenž na sebe okamžitě upoutal pozornost velkým červeným srdcem a rozčarovanou zebrou, která se k němu točila zády. Obsah hrnku mi zůstal utajen, ale vzhledem k tomu, jak se muži červenaly kulaté tváře, usuzuji, že se jednalo buďto o vinný střik nebo grog. Na čaj byli oba muži příliš zimomřiví a na medovinu příliš bez peněz.

„Když já nevím, Ludvo,“ prohlásil ten první a skryl se za štosem papírů, které pro něj očividně byly životně důležité, „myslím, že v tom furt trochu tápu. Takže ty říkáš, že když je někdo chudej, jako doopravdy chudej, tak si může maximálně dovolit opatřit hadry na sebe, jo? Plus nějaký to jídlo…“

„To ne, Lubo, to už je příliš striktní vymezení. Vždyť ne každý bezdomovec je chudák, a naopak každý chudák bezdomovec.“

„Ale to mi vysvětli. Snad každej bezďák aby si furt někde opatřoval peníze, vždyť žijou ze dne na den.“

„To jistě, ale je to opravdu hlavním atributem chudoby? Vždyť chudoba – to je především sociální statut. A bezdomovectví jako takové v sobě má i jiné přidané hodnoty, zvláště psychologické a antisociální.“

„Hodnotami bych to zrovna nenazýval,“ ušklíbl se jeho společník zpod svého pečlivě udržovaného strniště, „zvláště, pokud se k nim pojí takové patogenní přívlastky.“

„Ať se ti to líbí nebo ne, bezdomovectví je volba, i když možná patogenního charakteru, ale volba. Zatímco chudoba je stav společnosti.“

Na stolku mezi nimi netečně ležel popelník a přímo vyzýval k tomu, aby se o něm autor alespoň jednou větou zmínil. Naneštěstí oba pánové byli nekuřáci, či lépe řečeno, z důvodu nedávného zvýšení spotřební daně na cigarety kuřáky na zapřenou, a tak se k popelníku nadále nebudeme vracet. Lubomír se významně předklonil.

„Víš, na co narážím. Pořád se o tom kecá v televizi. V jak strašný situaci tahle republika je a kdo za to může. Pořád jen slyšíš, jak u nás přibejvá chudejch lidí na dávkách a sociálním minimu… ale nedejbože, aby ses před někým zmínil, že jezdíš v emhádéčku, auto ani nemáš a o dovolený pro letošek nemůže bejt řeč, to už, kamaráde, nejseš chudej, to už seš naprosto odepsanej. Chápeš to? Srovnej si to s nějakou rozvojovou zemí, kde lidi žijou hůř jak zvířata, a vykládej mi o tom, že se tady má někdo špatně.“

„Ale to se báječně mýlíš, kamaráde. V Africe jsou možná stokrát bohatší než my, záleží jen na úhlu pohledu.“

Lubomír se nesouhlasně zasmál. Ludovít ho vážně napomenul zpola vztyčeným ukazováčkem.

„Ne, vážně, počítej se mnou. Afrika je královnou na rovině investic s dlouhodobým horizontem splatnosti: Míra kapitálu je díky celosvětové kampani obrovská, země světa si samy podkopávají nohy jednostranně mířenou kampaní, která má podpořit tok financí na černý kontinent, přičemž návratnost je téměř vždy nulová. Těžba nerostných surovin na sebe musí prozatím nechat čekat kvůli konfliktům mezi drobnými africkými kmeny, které to do sebe pálí kalašnikovy z poloviny minulého století a jejich děti se zatím jezdí bezplatně vzdělávat na západ. Samozřejmě, mnoho z nich nemá prostředky obživy a ani velké vyhlídky do budoucna, ale z celkového hlediska – když k tomu ještě připočteš prognózy klimatologů o změně podnebných pásů – si stojí lépe než my.“

„Mně to nepřipadá moc přesvědčivý.“

„Ne? A co tohle: Podle expertíz se průměrné výdaje na jedno dítě od jeho narození po dospělý věk pohybují kolem jednoho milionu korun. A teď mi řekni, kolik má běžný Evropan dětí? Jedno, dvě? Tebe dokáže rozběsnit všeobecný konzum, ale tohle nevidíš? Kolik lidí v České republice žije v pronájmu a kolik lidí v Africe ve vlastním?“

„Promiň, ale tohle mi připadá hloupý srovnávat.“

„Dobře, chápu, že předměstský slum nebo stepní chatrč v tobě neevokují představu ideálního bydlení, ale přehlížíš jeden podstatný fakt. A tím je zvyk. Člověk své okolí posuzuje na základě prostředí, ze kterého vzešel. Ty ses narodil do průměrné české panelákové rodiny, dva dospělí, dvě děcka, žádné velké výdaje, ale zase žádné velké omezování. Celý život sníš o nějaké vile na venkově, kde bys mohl nerušeně psát. Ale věř mi, že ve chvíli, kdy tohoto cíle dosáhneš, budeš pořád stejně nešťastný. Protože jediné, co ti chybí, je panelákový byt, hodná žena a dvě děti.“

„Nesmysl! Ty víš, že jsem na tohle nikdy nebyl.“

„Ano, jistě, samozvaný bohém,“ řekl zvesela Ludovít a dál rozvíjel svou teorii, „ale řekni, zkusil jsi to někdy? Někdy není nic jednoduššího a přijatelnějšího, než kopírovat rodinné a kulturní vzorce. Chatrč bez pevné postele a splachovacího záchoda ti může připadat jako vrchol bídy, ale upřímně, mohl by náš systém bydlení fungovat na takovém místě jako savana? A stejný model myšlení můžeš aplikovat i na jiné životní aspekty: Jak efektní by byla osmihodinová pracovní doba na místě, kde zemi po celý den spalují čtyřicítky? Kde existuje velmi pevné a soudržné rodinné zázemí. Jediné, co Afriku činí chudou, je naše přítomnost v té oblasti. Je to kontrast naší a jejich životní úrovně, ale viděn z našeho zúženého úhlu pohledu.“

„Luďo, tam na hlad umíraj děti!“ rozčilil se nahlas Lubomír a celý vzplál, „děje se ti snad něco podobnýho?“

„A i když jich umře celý batalion, pro jejich společenství to bude jen malá ekonomická ztráta,“ povzdechl si Ludovít a ztěžka pokračoval, „Nevím, jestli jsme natolik nezodpovědná generace, že všechno vsadíme na jednu jedinou kartu, kterou s největší pravděpodobností beztak neproměníme, nebo jestli jsme v důsledku civilizačních změn tolik uvykli osamělosti, že prostě nemáme potřebu rodit děti. Výsledkem nicméně je, že naše přehnaně tolerantní, přehnaně individuální společnost se zahubí zevnitř. Už teď jsou v pohybu nenávratné rozkladné procesy. A k tvé otázce, asi tě překvapím, protože odpovím ano. Umírám na hlad, ale poněkud jinačího charakteru, než jaký máš na mysli ty. Umírám totiž na hlad duševní.“

„Ten tě určitě zabije.“

Následovala vynucená pomlka, protože páni byli gentlemani a dívka v červeném jim zrovna servírovala citronádu.

„Ale mohl by. Je totiž v mnoha ohledech nebezpečnější než právě ten africký, protože se projevuje latentně. Provází ho úbytek, ale i přírůstek na váze, především však nezdravé zbarvení pokožky, těžké vakovité kruhy pod očima, povislé svalstvo, bolesti kloubů a páteře…

„Aha, tak je to! Takže největší chudáčci pod sluncem jsme nakonec my! Protože se celý den krčíme v kancelářích bez nároku na přiměřený plat nebo ohodnocení nadřízených, těžce vynaloženou energii dobíjíme nezdravou kávou, ve stresu jíme, ve stresu uléháme, naše komunikace se omezuje na pouhé divadelní štěky…“

„Správně.“

„Něco na tom asi bude.“

Ludovít se vítězoslavně napřímil a ze samého pocitu opojení si objednal kávu, na kterou už mu nezbývaly peníze. Bude muset poprosit svého přítele, aby mu na ni přispěl. Rychle přemýšlel, jakou taktiku zvolit nejlépe. Buď se bude držet svého dominantně sugestivního postoje a pak může Lubomírovi pohnutku k zaplacení lehce vnutit. Anebo! Může Lubomíra nechat, ať se chvíli kochá na výsluní argumentační převahy, až se dostane do bodu, ze kterého není návratu, a začne lehkomyslně rozhazovat. Když se přidrží druhé možnosti, bude si moct objednat kávu ještě jednu. A malinový koláč. A čokoládovou zmrzlinu. A…

Možná sis toho, drahý čtenáři, dosud nevšiml, ale tuto povídku píše velmi hladový a velmi nevrlý člověk, který ze samého hladu a samé nevrlosti pokousal svého ošetřovatele, načež se dožadoval výletu do cukrárny. Proto, prosím, neber větší ohled na pasáže, jež se ve větší či menší míře dotýkají právě jídla.

Ludovít se opět nahrbil, takže víc než agenta připomínal podomního obchodníka s koberci. Přátelsky uchytil Lubomíra za nataženou paži, jež se v lokti opírala o stůl.

„Ale jak se k celému problému vlastně staví současná literární scéna, Lubo? Jsi přece sečtělý, sečtělejšího člověka ani neznám.“

Lubomír se nadmul pýchou a ponížením zároveň, až se mu horká krev nahrnula do tváří.

„To je právě to. Hůlová, aby našla bídu, odcestovala do Mongolska. Následoval ji Ryšavý ve vlaku na Sibiř. Topol se radši vrátil do roku šedesát osm a Denemarková z čirého zoufalství putovala zpět do poválečných let. Šrámková to rovnou vzdala a Ajvaz se očividně zbláznil.“

„Počkej! Ani jeden z nich si přímo či nepřímo nezadal s životem neslučitelnými podmínkami, jež jsou denním chlebem celého českého národa? Neslýchané! Homo homini lupus! Taková hanba.“

„Přesně! Musel bys jít hodně hluboko do minulosti, abys objevil čisté realistické autory, jakým byla Tereza Nováková a Karel Klostermann.“

Ludovít zavětřil, dobře poznal povinnou středoškolskou literaturu. Aby ses nenechal zmýlit, můj milý čtenáři, bylo by vhodné, abych na tomto místě uvedl na pravou věc to, co Ludovít učinil ve větě předcházející. Ludovít totiž vpravdě nepoznal povinnou středoškolskou literaturu, jejímž obdivovatelem nebyl tehdáž a tím méně nyní. Zato si dobře vybavil středoškolskou spolužačku, jejíž jméno se zvláštní souhrou náhod shodovalo se jménem Terezy Novákové, a tak si jen nepokojně povzdychl.

„To byly časy!“

Lubomír v naivní naději, že jeho společníka unáší stejná vlna TSF, pokračoval v předchozím tónu: „Ano, máš pravdu, Ludvo, to bývaly časy! Jen Klostermann dokázal vystihnout tu syrovost a bezvýchodnost okamžiku, kdy se vytrácejí poslední zbytky naděje, kdy dohasíná poslední svíčka, a podat to bez patosu a elegie, jak to s oblibou dělávala Boženka Němcová. I Mácha na tom nese svůj podíl viny, že ztvárnil Márinku jako éterickou vílu, objekt věčné a nedostižné touhy, proč ji radši nevylíčil se všemi těmi vředy a povislými stehny, špinavou a morálně nečistou. Ne, musela přijít Nováková a Šlejhar, aby ukázali, že člověk je křehká, snadno zranitelná bytost, nedokonalý mechanismus, jemuž se snadno poláme kolečko. Próza nikdy nebyla tak věrná svému originálu…“

„Jako když lidi padali jako mouchy, viď? Prosím tě, musíš přece uznat, že literární texty jsou podmíněny dobou, ve které vznikají. Proč by se o chudobě muselo informovat jen naturalisticky stroze? Proč by třeba někdo nemohl napsat nových Fifty Shades of Grey se špetkou nuzné prašiviny?“

Lubomír se zatvářil, jako když se někdo zakousne do citrónu. Pravda je taková, že se Lubomír právě opravdu zakousl do citrónu, tedy abychom byli přesní: napil se citronády, kterou před pár minutami na stůl doručila servírka. Nikdy se nám proto nepodaří zjistit, jaká byla jeho bezprostřední reakce na zmínku o Padesáti odstínech. Díky tomuto drobnému incidentu s citronádou nám tak unikla možnost poznat Lubomíra blíže jako spisovatele a kritika. Život mého čtenáře je krutý.

„Možná právě proto, že jediná barva bídy je černá, černá a zase černá?“

„Ne, podle mě k tomu od začátku špatně přistupuješ. Zrovna nedávno jsem četl, že ČR je ze všech zemí Unie chudobou ohrožena nejméně. Podmínky pro vstup do tohoto nechvalně proslulého klubu splňuje jen nějakých patnáct procent obyvatel, což jsou necelé dva miliony.“

„Tobě snad dva miliony přijdou málo?“ rozohnil se Lubomír a výhrůžně vyzunkl zbytek limonády.

„To samozřejmě ne, kamaráde, ale já si prostě myslím, že ve srovnání s pětadvaceti procenty ostatních států Unie je to furt povážlivě málo. Pro českou spisovatelskou elitu to prostě není téma číslo jedna, protože jí šlape na paty zahraniční konkurence.“

Lubomír pracně počítal.

„Počkej, počkej. To znamená, že každej čtvrtej týpek, na kterýho jsem dneska narazil, byl prachobyčejnej chuďas?“

A sebe nevyjímaje, Luboši, pomyslel si Ludovít při vzpomínce na Lubomírův potrhaný úbor a svoji děravou peněženku, ze které se peníze sypaly rychleji než písek.

„Ty parametry jsou nastavené tak, že za chudáka může být dnes považován kdokoli, kdo to o sobě začne veřejně prohlašovat. Všechno se točí kolem práva na důstojný život. A pokud někdo pociťuje, že svého práva nemůže plně využívat, začne kolem sebe kopat, jako by ho stát a společnost v něčem diskriminovala.“

Lubomír mlčel. Pravděpodobně hloubal nad významem tajemstvím opředeného sousloví důstojný život.

„Chápu tvé rozpaky, Lubo. Co to vlastně je důstojný život? Podle čeho ho měřit? A kdo ho dnes doopravdy má? Víš, možná tomu nebudeš věřit, ale podle mě se celý systém rozdělení společnosti na chudé a bohaté začal hroutit s nástupem osvícenství a humanismu.“

„O tom jsem slyšel přednášet jednoho vysokoškolskýho profesora. Runda nebo nějak tak se jmenoval. Mluvil o obrodě křesťanský nauky v Evropě, ale bez přídechu… institucionalismu? Jo, institucionalismu. Člověk se nově naučil vnímat bližního svého skrz svý lidský já namísto dogmatických okének víry…“

„Nejenom to! Člověk se začal vzdělávat,“ přitakal mu Ludovít předtím, než povážlivě ztišil hlas, „Četl jsem Coleridgovu báseň o starém námořníku.“

Významně se odmlčel a během té krátké pauzy s trnutím čekal, jak jeho přítel, spisovatel a vášnivý čtenář, zareaguje. Ten naštěstí nijak nereagoval, a tak si Ludovít mohl v klidu oddechnout. Píseň o starém námořníkovi – překvapivě – nikdy nečetl a větu, s kterou se v příští chvíli vytasí, převzal od svého známého, který ji před několika dny ocitoval na Facebooku.

„Na konci námořník poučuje, že čím je člověk moudřejší, tím je také nešťastnější. A to je právě to, co dnešní lidi trápí. Možnosti. Proměnné. Všeobecné povědomí o nich. A nemožnost jejich uskutečnění.“

„To mi vysvětli.“

„Ne každý může být chytrý, hezký, bohatý. Ale všichni si to přejí. A přejí si to tak výrazně, že časem jaksi získávají dojem, že jim bylo upřeno právo, že si všechny tyto krásné, dobré věci zaslouží. Půjčují si horentní sumy peněz, aby dosáhli na něco, o čem si vysnili první poslední, ale co se jejich snu blíží jen pramálo. Zůstávají chudí, jen tomu na chvíli říkají jinak. Mohli bychom to nazývat jistým druhem pokrytectví: Protože oni jsou dle vlastních slov spokojení – do soukromí a jeho intimních problémů tě nikdo dobrovolně nepustí. A tak vzniká klamný dojem, že všichni jsou na tom relativně dobře. Jen já si musím neustále opakovat: Proč zrovna mě stihla nemoc, proč zrovna mě potkalo neštěstí? Lidi se přirozeně rodí a vyrůstají s určitými determinanty, jen na to z mnoha praktických důvodů občas zapomínají.“

„Ale tohle je předsudečné. Dnešní společnost se už přece dokázala oprostit od předpojatosti vůči rase, prostředí, kastám…“

„Ano, ale jsou věci, vůči kterým se nikdy plně oprostit nedokáže nebo ani nemůže. Jako třeba genová výbava, fyzické vady, věk, neatraktivní jména…,“ Ludovít si důležitě změřil Lubomíra, „Vždy to byla, je a bude otázka volby. Pokud někdo tuto možnost nemá, nabývá pocitu, že je o ni oproštěn, a samovolně přechází do stavu, kdy sám sebe nazývá chudým.“

„Můj táta vždycky povídal, že člověku k plnohodnotnýmu a spokojenýmu životu stačí obsah nočního stolku.“
„Vážně? Nikdy jsi mi o něm nevyprávěl.“

„Bodejť. Skončil ve vězení,“ povzdechl si Lubomír a pak rychle dodal, „ale to s tím stolkem říkal už předtím.“

Ludovít uznale pokýval: „To jen potvrzuje moji teorii. Není to otázka chudoby nebo nedostatku, ale osobní svobody činit, k čemu jeden byl předurčen.“

Slečna v červeném přinesla účtenku.

„A vidíš, Lubo, já přecenil své možnosti a objednal si kávu, na niž jsem neměl peníze. Teď musím nést následky. Leda bys pro dnešní večer udělal dobrý skutek a pomohl jednomu chudákovi z bryndy.“

Autorkou je Nicole R. Snová.

Ostatní

Prostor dáváme i mladým autorům, kteří nejsou členové redakce. Tento článek napsal jeden z nich.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>