Povaha Boha aneb God of the gaps of the postmodern world

 

Jak Bůh jedná, jestliže vědomě ovlivňuje a řídí svět okolo nás? A proč dopouští konat špatné skutky? Nejedná tedy na základě vědomí, na které jsme zvyklí. Nebo právě naopak?

Pokud přijmeme proměny i stavy světa za Boží konání a výtvory, jsme i my obsaženi v tomto díle i procesu změny. Bůh se projektuje do své tvorby. Každý a vše se projevuje svými činy a výtvory. Je takový, jako to, co tvoří. Tedy každý a vše okolo. Nebo je takové jen jeho dílo, které může být jedním z mnoha?

I když činy jsou tím, co má v lidském měřítku největší váhu, při tvořivé činnosti nemůže být opomíjena mysl. Když chceme poznat určitého člověka, můžeme se s ním setkat a poznat jeho chování, prozkoumat věci, které za své existence udělal, ale nejlépe ho poznáme z jeho podstaty, pokud z těchto věcí vybereme ty, které jsou výplody jeho tvořivého přemýšlení. V lidském měřítku se nazývají uměním. Vše co kdy existovalo, existuje a existovat bude, tedy minimálně časoprostor jako bod, je uměním Boha, projevem jeho myšlení a řádu. Foton, Slunce, galaxie, cluster, Vesmír, tužka, nápad, palec, písmo, chlup, koheze vody i den a noc na planetách a gravitace?

Vše co vnímáme, je založeno na neviditelných částicích energie, které mezi sebou zdánlivě převážně náhodně, interagují. V každodenním životě se to zdá jako hloupost těm, kteří vidí ve svém životě jasný směr a jako logické těm, kteří si přijdou vláčení osudem. Přestože kvantový svět je plný jevů, které se nám dnes zdají náhodné nebo chaotické, dává to vzniknout světu, ve kterém můžeme sledovat natolik znaků a souvislostí, že jsme je začali řadit do systémů, které nazýváme vědy. A už jen možnost logické dedukce ukazuje, že chaos má určitý druh řádu.

Není přesně daný, jako odjezdy a příjezdy na vlakovém nádraží, ale spíš jako samotné koleje, které se staví neustále kupředu, jedna kolejnice za druhou. Každý díl navazuje na předchozí a tvoří s předchozími díly celek. Odlišnost reality (Božího principu/řádu) je ve složitosti, komplexitě a kontinuitě stavby železnice. Díky návaznosti kolejí, vše vychází z předchozího stavu a nice se neděje nahodile bez příčiny. Poloha výskytu energií v atomu závisí na předchozím okamžiku. Každý elektron je tam, kde má být na základě polohy ostatních elektronů i dalších částic v přítomném okamžiku.

Při zkoumání chování těchto částic, které se podílejí na stavbě železnice, z níž nikdy nedostavěný konec nazýváme magickým slovem teď, hotovou železnici označujeme minulostí a projektování za budoucnost, docházíme k pozoruhodným zjištěním, která ukazují na to, že představa kolejí je opravdu velice zjednodušená.

Pošleme-li elektron proti stěně, která v sobě bude mít jen dvě štěrbiny (mezery) umístěné tak, aby mohl elektron proletět buďto jednou, nebo druhou z nich, napočítáme při měření počtu průletů poloviční pravděpodobnost průletu pro každou ze dvou štěrbin, podobně jako při hodu mincí a počítání dopadů na jednu z jejích stran. Pokud při tomto měření za stěnu umístíme v určité vzdálenosti plochu zaznamenávající dopad elektronů, nezjistíme nic převratného. Na ploše budou dvě oblasti za štěrbinami, do kterých částice dopadly.

Hodno pozastavení je to, co se stane, pokud provedete stejný pokus, ale neměříte, kterou ze štěrbin elektron prošel. Pouze pozorujete, kam na záznamové ploše dopadl. Na záznamové ploše nebudou dvě tečky, jako v předchozím případě, ale objeví se přerušovaná čára s nejznatelnější oblastí dopadů uprostřed mezi štěrbinami. Poté čárky v místech oblastí dopadů slábnou, jak se do stran vzdalují od štěrbin ve stěně.

V tomto druhém případě to vypadá, že částice prošla nejčastěji přímo rovně, neboli oběma štěrbinami zároveň, což se špatně představuje, pokud si částici představíme jako míček nebo kuličku. Pokud si ale částici představíme jako oblast energie, která má určitou pravděpodobnost výskytu na základě předchozího okamžiku, nemusí se pohybovat jako bod, ale může se pohybovat prostorem, pro příklad, jako vlny po vodě. Při této představě se již dá pochopit, jakým způsobem může proniknout elektron dvěma štěrbinami zároveň. Můžeme si představit útes se dvěma průrvami, který odděluje záliv a pláž od širého moře (elektronového děla). Když přijde vlna, která se dostane do nich, projde oběma zároveň. Následující šíření vlny prostorem od štěrbin (od průrv), vypadá tak, že se od každé štěrbiny (průrvy) šíří vlastní vlna. A podobně jako při hodu dvou kamenů vedle sebe do vody to zapříčiní, že někde se vlny navzájem vyruší, jinde navýší a nejvíce energie dojde k záznamové ploše (ke břehu) mezi štěrbinami (mezi průrvami), jelikož uprostřed se vlny nejvíce navzájem vzedmou. Na záznamové ploše jsou pak místa, kde se vlna navýšila a kde vyrušila zřetelně vidět jako oblasti dopadu a hluchá místa.

Najednou se zdá, že tu stavíme koleje z vody. V kvantovém světě se ale takové věci nevylučují, a pokud je tu stávající díl kolejí, je na čem stavět další bez ohledu na nestálost takové kolejnice.

Elektron jako oblast energie se může tedy nacházet v různém rozpoložení. Buďto jako částice nebo jako vlna. Podle toho, co vyžaduje či nevyžaduje okolní prostředí. Až ve chvíli, kdy je donucen okolními částicemi se zachovat jako částice, chová se tak. Do té doby se pohybuje prostorem jeho pravděpodobnost výskytu, jako vlna na vodě, všemi energeticky výhodnými směry. Ve chvíli kdy dorazí k záznamové ploše, ho ona donutí projevit se jako částice a vybrat si jednu polohu na základě pravděpodobnosti.

Abych se vrátil k pointě, vše se děje na základě v tom okamžiku existujících skutečností, které vyplývají z okamžiku předchozího, a tak dále. Částice k pohybu nutí různé síly, držící realitu pohromadě, například gravitace. Síla jaderné energie je zase většinou drží na určitém místě a je skryta ve vzájemné interakci částic na malém prostoru. Tím vzniká náboj, který se dá měřit vždy jen vůči něčemu. Celá realita se tedy skládá z různě nabitých částic. Vyvstává otázka, co je vychýlilo a vytvořilo jejich náboj. Nejuspokojivější vysvětlení leží ve Velkém třesku, tedy energeticky nekonečně velké události, která jako kámen vržený na vodní hladinu ji vychýlí a vytvoří vlny.

Často můžeme z různých směrů slyšet, že naše existence je nejspíš velkou náhodou, ale ještě větší náhodou se zdá z pohledu kvantové fyziky existence stálé reality vůbec. Ve které by existovala hmota v pevném stavu, natož život. A tak i Velký třesk se zdá být náhodou, nebo spíše záhadou. Proto se při četnosti takovýchto náhod v naší realitě dá vážně pochybovat o tom, že bychom byli ve vesmíru jedinou civilizací, natož že život existuje pouze na naší planetě. Je tu stále šance, že jsme první civilizací či opravdovou raritou, ale pravděpodobnost je velice malá. Do chvíle jasného důkazu zůstáváme v rovině dohadů a než zjistíme, že nejsme sami, nemůžeme ani prokázat, že jsme.

V každém z případů nám nezbývá, než snažit se využít znalostí a evoluční vychytávky k co nejudržitelnějšímu šťastnému životu civilizace jako celku, vhodnému k přežití dlouhých časových intervalů, které jsou ve vesmíru počítány jako minuty z lidského pohledu. Žít udržitelný život v křeči zajisté nemá valného smyslu a podobá se masochismu. Udržitelný život by sám o sobě měl dodávat valnou část vnitřního uspokojení vedoucího ke štěstí, jinak není dobře možný, a dnes se zdá být často utopií.

Jsme potomky vesmírného i kvantového řádu a jsme schopni si to uvědomit. Zároveň víme, že jsme v rozjetém vlaku evoluce a můžeme ovlivnit, kam nás koleje povedou. Zda směrem k degeneraci, vyhynutí, pádu, či vzestupu a revoluci směrem k dalším hvězdám, a přitom nebudeme nikdy vědět, kdy přijde okamžik zkázy civilizace nebo celého vesmíru. To je bohužel ironie celé existence a snahy o přežití – nejistota.

Lidský mozek je vytvořen evolucí na základě fyzikálních, chemických a biologických podmínek, abychom mohli co nejefektivněji ovlivňovat svět okolo nás. I když se zdá být sám o sobě ve vesmíru omezený, v kombinaci s tělesnou schránkou i energetickými schopnostmi je to nejdokonalejší nástroj, který doposud známe. Mozky jiných bytostí mohou být přizpůsobeny naprosto jiným podmínkám a nemusí vypadat vůbec jako mozek pozemský. Stačí, když budou fungovat na základě jim vlastních podmínek. Po určité době roste pravděpodobnost vývoje myslícího mozku v kterýchkoli měnících se podmínkách, které jsou přitom natolik stálé a energeticky příznivé, že je v nich možný život. Bůh tedy nekončí na hranicích vesmíru a už vůbec ne našich smyslů.

Jiří Jelínek

Jirka Jelínek

Průměrný uvědomělý mladý člověk, zajímající se mimo zajímavých věcí, o kterých se nedá psát, o světové dění a konspirační bláboly. Rád fotí, prochází se přírodou, tráví čas s kamarády a tvoří. Myslí si, že je jiný než ostatní a možná tomu tak je, možná taky vůbec. Nejraděj by obletěl s foťákem celou galaxii, ale nemá na to mimozemský pohon, který mu sebral pentagon. (Ne, prosím Vás, jsem naprosto normální :) )

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>