the-hobbit-2-posters-tauriel-1

Když mi bylo 8, nemohla jsem si číst v autě. Přišlo to prostě vždycky tak nějak samo. Stačilo vidět písmenka a už jsem měla hlavu v igelitce a osazenstvu našeho bouráku jsem pak dopřávala milé zastávky u krajnice, které jsem následně doprovodila příjemnou zvukovou kulisou, která se obvykle ozývá od záchodových mís po těžkých pátečních večerech. S Tolkienovým Hobitem se to ale nějak zlomilo. Najednou jsem hltala stránky i na zadních sedačkách a od příběhu mě neodradilo ani riziko pravidelného zvracení. Fascinovaly mě osudy postav. Prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Ta zvláštní duchovnost celé knihy. A tak jsem se dostala k Hobitovi. Od té doby jsem ho přečetla ještě několikrát a mé nadšení z něj nevyprchávalo. Dokonce jsem měla pocit, že každé další přečtení otevírá nové obzory a přináší něco doposud neobjeveného.

Uběhlo deset let. Česká kina válcuje druhý díl filmového zpracování Hobita od režiséra Petera Jacksona a přeplněné sály žasnou nad krásou téhle senzace. Trpaslíci se prohánějí na ponících po zelených novozélandských pláních, šplhají na vrchol Hory po důmyslném kamenném schodišti a procházejí spletitým Temným hvozdem. Obrovský drak se rochní ve zlatavých závějích střeženého pokladu, z rozzuřené obludy uvnitř lesa se stává hostitel Medděd a po Dlouhém jezeře se plaví malá loď plná elfích sudů. Najednou se ale na scéně začne formovat podivný milostný trojúhelník mezi elfkou, nad jejíž existencí by se podivil i sám autor knihy, Legolasem, který má pravděpodobně schopnost rodit se jako stařec a umírat jako dítě, a trpaslíkem, který by měl řešit daleko podstatnější problémy, než jsou zlomená srdce a otrávené šípy. Zpoza každého stromu vylézají stovky odporných skřetů, kteří bojují ve jménu obří ohnivé vagíny, nazývané Nekromant. Té se zase snaží přijít na kloub Gandalf, který nakonec skončí uvězněn v železné kleci v Dol Gulduru.

Jakožto člověk knižním Hobitem poznamenaný cítím zklamání. Ne proto, že Medděd na mě byl až moc velký mladíček, nebo proto, že trpaslík Thorin se zdál být až moc arogantním. Nemohu se prostě smířit se snahou filmu zavděčit se co nejširšímu spektru diváků a udělat všechno desetkrát velkolepější a oslnivější. Lidé chtějí vidět lásku – vymyslíme si dějovou linku díky které oslovíme i dvanáctileté holky, které ujíždějí na dlouhovlasých chlapcích. Lidé chtějí vidět násilí – necháme rozsekat hlavy hejnu skřetů, jejichž přítomnost ve většině filmu absolutně postrádá, vzhledem ke knize, logiku. Lidé chtějí vidět hrdiny – pošleme moudrého Gandalfa zatočit s rozmáhající se zlou silou. Z jednoduchého, avšak naprosto kouzelného a působivého Tolkienova příběhu se tak stává vyumělkovaná podívaná, kterou tvoří složité počítačové efekty a megalomansky akční scény, nad jejichž nepravděpodobností zůstává rozum stát i lidem, kteří mají s Hobitem čest poprvé až v plyšovém křesle multikina.

Vždycky jsem měla pocit, že pokud vzniká film na motivy nějaké knihy, měl by být její oslavou. Měl by ukázat její kvality, zachytit atmosféru, navnadit na ní další čtenáře a vzdát čest autorovi. Filmy Petera Jacksona z prostředí Kraje rozhodně jsou poklonou J.R.R. Tolkienovi. Mé ostatní ideály jsou však, myslím, zatím nenaplněné. Krajina v Hobitovi na plátně je sice poetická, ale filmu uniká poetičnost příběhu jakožto celku. Kniha byla totiž původně určená dětem, není napěchovaná akcí nucenou a přitaženou za vlasy, všude kolem omílanou lásku mezi ženou a mužem vyměňuje za lásku k vlastnímu rodu a ochotu obětovat svůj život za znovuzískání ztraceného. Všudepřítomná potřeba přetvořit příběh v něco ještě lepšího nepodtrhává knižní kvality, ale pouze vytváří dojem, že to, co vzniklo před padesáti lety nemůže samo o sobě oslovit dnešní veřejnost. A myslím, že čtenost Hobita se díky filmu také nijak zvlášť nezvýší. Přečtou si jí možná znovu ti, kteří ji již četli a budou si po návštěvě kina chtít ujasnit, co všechno bylo ve filmu přibarveno a domyšleno. Většina zbývajících diváků však bude nejspíš tolik táhlým a megalomanským zpracováním Petera Jacksona podvědomě přesycena, že už nebude mít potřebu prožít v 360 stranách opravdové, původně zamýšlené dobrodružství a vracet se ad fontes.

Nechci říkat, že zfilmovávat knihy je špatně. Pokud autor prodá autorská práva, přijímá i to riziko, že bude jeho dílo pošlapáno. Některé knihy by ale, myslím, měly zůstat nedotčené. Lidé by pak dostali prostor najít si k nim cestu sami, nechat si příběh proběhnout před vlastníma očima představivosti a nasát atmosféru tak, jak jí do stránek otiskl sám autor.

Foto zdroj Warner Bros

 

Anibou

Ani Boučková

Maluje již od útlého věku.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>