metro

Stalo se tak v sobotu, měl jsem jet na oslavu narozenin. Nejdříve mě čekala jízda autobusem, pak metrem, no jo, ale kterým? Jelikož jsem byl někde mezi Hájemi a Skalkou, mohl jsem si vybrat. Skoro jsem si mohl hodit mincí, ale nakonec mě to nějak táhlo k té delší trase, šel jsem tedy na Céčko.

Neočekával jsem nic neočekávaného. Sedl jsem si do prvního vagonu do té „lavice“, chvilku jsme čekali a pak se rozjeli směřující k centru (kam jinam taky?). Až pak jsem zaregistroval osobu s kytarou v koženém obalu. Seděl naproti mně, na hlavě myslivecký klobouk, po stranách obrovský pejzy. Rozhlédl se napravo a nalevo, pak vytáhl kytaru. Nebyla to ledajaká kytara, měl rezofonickou. (Víte, taková ta kytara, jak se na ní hraje se slidem. Pro všechny případy ji tu máte na obrázku.) První úhoz do kytary, celý vagon se otočil (jakože lidi v něm), bylo hned jasný, že tenhle pán se nestydí. Bez špetky nervozity to rozbalil s bluesovou skladbou na celý vagon, začal zpívat, jezdil se slidem po strunách a nohou „podupoval“ do rytmu, že se třásla podlaha.

Víte, na moc bluesových koncertech jsem nebyl (byl-li jsem vůbec na nějakých), a to se mi blues velmi zamlouvá, a myslím, že většina osazenstva našeho vagonu na tom byla stejně, ne-li ještě hůř. Proto jsem byl rád, že jsme se takhle jednoduše dostali k bluesovému koncertu, protože, upřímně řečeno, chodit na bluesové koncerty může být stejně obtížné, jako chodit na jazzové, ale o tom už tu psal Honza víckrát.

Zpočátku byly reakce chladné, ale taky co očekávat při takto nezvyklém vystoupení. Já byl ve svém živlu, dokonce mi připomněl i Elmora Jamese a to už je co říct. S tím, jak jsme se blížili k centru, nastupovalo čím dál víc lidí, takže publikum se rozšiřovalo. Většina lidí se neprojevovala, občas jen někdo nakoukl směrem k prostředku (k naší „lavici“), ale bylo vidět, že poslouchají. Pak se objevil první potlesk a po následující skladbě už tleskali všichni. Jak je v buskingu zvykem, bylo možno i přispět, což za tak bravurní výkon chodili lidé i z úplných konců vagonu, i lidé, co vypadali, že poslouchají čistě jen velmi moderní žánry.

Trochu mi bylo líto, že už jsem měl vystoupit. Přál bych si, aby takových lidí bylo víc. Cesta metrem bývá docela dost nuda, když s sebou nemáte aspoň knihu, sluchátka nebo kamaráda. Buskeři by mohli tento prostor rozjasnit, trochu ty lidi spojit (což by měla hudba dělat primárně) a oživit tím tak běžnou záležitost, jako je jízda metrem.

A víte co? JE TO ZAKÁZANÉ. Vážně.

Honza Kuliš

Honza Kuliš

Dělám to, co studuji. Studuji to, co dělám. Zajímá mě kultura, ponejvíce hudba, média a politické směřování.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>