Po rozloučení s kamarádkou se mi ještě nechtělo domů, tak jsem se rozhodla, že se podívám na Hradčany. Vydala jsem se po schodech vzhůru. Bylo po páté, už padla tma a sněžilo. Lidí tu kvůli počasí moc nebylo, tak jsem si užívala atmosféru místa. Svatý Vít byl postříbřen vrstvou sněhu a na nádvoří to klouzalo. Hradní stráž se klepala ve svých boudách. Bylo mi těch chlapů líto, jak tam tak nehnutě stáli a snášeli tu šílenou zimu.

Napadlo mě, že jsem dlouho nebyla ve Zlaté uličce, tak jsem zamířila jejím směrem. Když jsem prošla turniketem, připadalo mi, že něco není v pořádku. Skoro jsem to tu nepoznala. Nikde nebyly malé obchody se suvenýry, z oken vycházelo pouze mírné světlo, jako by se v domech svítilo jen svíčkami, všude byl neuvěřitelný svinčík a dost to tu páchlo. Vzpomněla jsem si, jak se babička vždycky rozčilovala, že někdo vybírá tak nehorázné peníze za vstup do ulice, které se dřív říkalo ,,Posraná“.                                                                                                                                                       Procházela jsem ulicí směrem k Daliborce a najednou se otevřely dveře jednoho z domů. Nejprve se vyvalil dým a poté se z něj vynořil nějaký muž. Nebyl to zrovna čahoun a na sobě měl asi nějaký historický kostým, hádala bych, že tak ze šestnáctého století. Došlo mi, že asi půjde o nějaké představení pro turisty. Jenže kromě mě v ulici nikdo nebyl.

Začal mluvit italsky, podle jeho tónu asi s něčím nebyl spokojený. Z okolních domů se ozvaly nadávky. Někdo česky křičel, ať si jde hulákat třeba do Jeleního příkopu, ale ať mu laskavě dopřeje klid na práci. Muž se uklidnil, ale pak si všiml mě. Dlouho si mě prohlížel, pak jenom mávl rukou a šel zpátky do domu. Vůbec jsem nechápala, o co jde. Rozhodla jsem se, že radši půjdu pryč. Ale nikde jsem to nepoznávala, budovy Hradu najednou vypadaly úplně jinak. Najednou se ke mně vrhli dva členové hradní stráže. Ale měli na sobě docela jiné uniformy, daleko starší. Čapli mě a táhli pryč. Doslova mě prohodili hradní branou. Přišlo mi, že to představení už bylo trochu přehnané. Ale jak stihli tak rychle nádvoří upravit tak, že vypadalo přesně, jak asi muselo vypadat v renesanci? Vytáhla jsem telefon a chtěla jsem zavolat kamarádovi, jestli o tom něco neví. Ale neměla jsem vůbec žádný signál. Ve chvíli, kdy se telefon rozsvítil, ozval se z ulic křik. ,,Čarodějnice, čarodějnice, chyťte ji!“ Než jsem stačila pochopit, co se děje, seběhl se ke mně dav páchnoucích a otrhaných lidí a někam mě vláčel. Pak si jenom pamatuji tupou ránu do hlavy a hroznou bolest…

Když jsem se probudila, ležela jsem v nějaké vlhké místnosti, kde nebylo nic kromě krys a šíleného zápachu. Netušila jsem, co se děje. Hledala jsem telefon, ale neměla jsem ho. Neměla jsem ani foťák, peněženku a klíče. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než pro mě přišli. Až teď mi došlo, že o žádnou hru asi nejde, ale jediné vysvětlení, které mě napadalo, bylo absurdní. Přeci jsem se nepropadla do jiné doby!                             Odvedli mě před nějakého muže, podle odění a úcty, kterou mu prokazovali, to byl asi někdo mocný. Na stole před ním ležel můj foťák, peněženka, telefon a klíče. Ptal se mě, kde jsem to vzala, jestli jsem to získala od ďábla na sabatu, a k čemu to slouží. Obvinil mě z čarodějnictví. Nic jsem nechápala, pořád jsem jen říkala, že nejsem odsud.                                                                                                                                                                         Chtěl, abych se přiznala, že jsem čarodějnice, že obcuji s ďáblem a ten že mi dal ty věci, abych škodila dobrým křesťanům. Odmítla jsem. Kývl na dva žalářníky, ti mě zvedli ze židle a odváděli pryč. Podle nářku z jedné místnosti jsem si uvědomila, že mě vlečou do mučírny. Polil mě studený pot a podlomily se mi nohy. Ti dva mě skoro nesli.                                                                                                                                                                          Když mi vázali ruce za sebe a chystali mě na strappado, ozvalo se pronikavé zvonění.                                                                                                                       S úlevou jsem zacvakla budík a začala jsem se chystat do školy.

Karolína Spejchalová

Karolína Spejchalová

Holka, které je vytýkáno, že stojí moc nohama na zemi, že se s ní nedá bavit o poezii. Nejraději píše povídky a články o historii. Snaží se být alespoň pseudošéfredaktorkou tohoto magazínu.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>