Soužití s naštíplou kostí bércové části levé dolní končetiny je zvláštní. Slyšel jsem od jiných, kteří si zlomeninou prošli o neochotě ostatních lidí, o tom, že je podezřívali z toho, že tu sádru mají jen proto, aby si mohli v MHD sednout. Proto jsem měl trochu strach z toho, jak mě okolí přijme, až se budu ploužit ulicemi a s napnutím všech sil budu šplhat do autobusů a tramvají. Reakce okolí mě překvapila – zatím to bylo vždy obráceně. Lidé mi ochotně přenechávali svá místa, z čehož jsem měl radost a starostlivě se ptali, jestli jsem v pořádku, když jsem se na ulici zastavil a chytal dech a bojoval s křečemi v chodidle. Co se ale týká oněch autobusů, ono to možná šlo až do extrému v té ochotě, protože důchodci ve mně začali hledat spřízněnou duši v boji proti zlomeným kyčlím a ztuhlým kloubům. Když sem se posadil vedle nich, okamžitě se mnou chtěli probírat své potíže s pohybovým aparátem a jejich žoviálnost byla často skutečně nesnesitelná, zvláště, když nedbali toho, že jsem si otevřel knížku a začal jsem si číst.

Když mi nahodili sádru, říkal jsem si, že budu u děvčat vzbuzovat soucit a začnou se kolem mě rojit jako včely kolem svěžího květu. To se také skutečně stalo, ale ve většině případů byl věkový průměr děvčat okolo pětasedmdesáti let, což tedy rozhodně není moje doména. I tak jsem ale tu a tam zachytil i úsměv dívek, které měly problémy maximálně tak s tím, jestli dostanou zápočet a ne, jestli dostanou umělej kloub.

Nicméně musím říct, že fofrklacky mi byl opravdu čert dlužen. Z debilních madel mám rozpraskané ruce. Na druhou stranu ale začínám nabírat muskulaturu. Ono také není divu – pokud chci ujít kilometr, musím uzvednout zhruba 75 tun, což není žádná prdel, vlastně to je jako uzvednout dvakrát té sedmdesátdvojku. Skoro. Nejhorší je, jak kloužou. Popravdě pokaždé, když jdu po dlaždicích, tak si řikám, proč jsem svou tělesnou schránku propůjčil těm dvoum tyčkám, o průměru asi pět centimetrů.

Nyní vidím, jaký problém musí mít lidé, kteří třeba přišli o nohu – i ten pitomej nákup v obchodě je problém. Košík nepřipadá v úvahu, a abych nevypadal jako čerstvý vítěz v hodu kovadlinou na palec, tedy abych o jedné noze neposkakoval s nákupním vozíkem, vymyslel jsem epesní systém. Musíte na to ale mít také vozík patřičných rozměrů a vhodného těžiště. Trik je v tom, položit se na madlo vozíku, chytit se stran vozíku a zdravou nohou se odstrkovat a když jedu, tak mít nohu ve vzduchu, aby nabrala síly.

Teď se nejvíc strachuji toho, že napadne sníh. Ono ani teď, když se ráno dělá námraza, to není žádná sranda a někam dojít je asi stejně strašný, jako kdybych snědl kebab nevalné úrovně – nemůžu udělat ani jeden rychlejší krok, jinak by došlo ke katastrofě.

Pozitivní však je, že tu šaškárnu mi z nohy sundaj už za tři dny. Vy co máte obě nohy, buďte rádi! Běhejte, skákejte, užívejte si jich a dávejte si přitom bacha, ať špatně nedošlápnete a neskončíte jako já.

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>