Monty Python foot

Asi bych měl už zase něco napsat. Doma sedim s naštíplou fibulou už tejden a ještě sem nenapsal ani řádek. A to sem si řikal, kolik toho napíšu. Na druhou stranu sem přečetl pět knížek a to se taky počítá. Ale i tak by mě nasralo, kdybych za tu dobu svý domácí rekonvalescence nic nenapsal.

Ale protože skutečně teď nemám tak nějak na to, abych se pustil do jednoho konkrétního tématu, (možná se k tomu dostanu ke konci tejdne) tak to spíš vezmu formou jakýhosi časosběru z posledních dvou tejdnů.

Asi největší osobní zkušeností, kterou jsem během těch posledních dvou tejdnů prodělal bylo to naštípnutí. V životě sem ještě nikdy zlomeninu ani naštíplotinu neměl, proto jsem vůbec netušil, co mě čeká. Stalo se to nevině – jel jsem do školy a na chodníku jsem blbě došplánul. Po první hodině ve škole bolest neustupovala, a tak jsem se odbelhal na nejbližší zastávku a hurá do Thomayerky, tam mě ozářili a řekli mi, že tu lýtkovou kost mám teda naštíplou. V tu chvíli sem si uvědomil, jak je to v prdeli – vždyť večer mám s lidma chlastat u Klokočníka a v sobotu pořádám koncert, ach bože, kurev sedum, co já budu dělat?

Své obavy jsem sdělil mimo jiné také sestřičce, která mi tu sádru dělala a která byla mimochodem docela pěkná. Pak pro mě dojel děda autem a odvezl mě zpět do Podolí. S modrými fofrklacky jsem se statečně sral do schodů, který dělníci ráno vtipně rozkopali kvůli prasklýmu odpadu.

Po troše akrobacie a šplhání po zábradlí sem se ocitl doma a okamžitě začal myslet pozitivně – nemusim psát chemii a literaturu. Taky sem si uvědomil druhou stranu mince – jak já budu šmarjápano organizovat ten koncert?

Asi proto, abych na to tolik nemyslel sem přečetl dvě knížky, sežral sem oběd a během toho bombardoval facebook stavy o svým zdravotním stavu a do toho jsem musel odpovídat do chatu, co že se mi to a jak že se mi to stalo. (mimochodem, tohle mě asi na celý tý zálěžitosti sere nejvíc. Všude na facebooku to píšu veřejně (tento příspěvek uvidí vaši přátelé), ale všichni se mě stejně ptaj osobně)

S blížící se sobotou jsem cítil stále silněji úzkost a mrazení v šourku, z hlediska onoho koncertu. Do toho jsem četl knížky a čuměl na televizi.

To asi byla největší chyba celého tohohle začátku léčení. To že sem se pak přerazil na koncertě o práh není tak hrozný. Samozřejmě, vychytal sem dobrý seriály, reprízy sitcomů, a tak podobně, ale na druhou stranu, když sem si četl a měl sem televizi jen jako kulisu, nenápadně mi nastřelily hřebíky do hlavy reklamy. Naštěstí už sem si vyvinul selektivní paměť, takže blbosti dokážu pouštět okamžitě druhým uchem ven. Ale stejně, pokaždý, když sem slyšel nebo viděl reklamu na Plyšband od Billy, bylo to jako naprat si připínáček do předloktí – ne úplně šíleně hrozný, ale pocítíte to. Ještě víc sem chcípal nad reklamama, který se teď rojej jako houby po dešti nebo jako důchodci regálu se zlevněným máslem.

Mám na mysli reklamy na hračky pro děti. S nadcházejícíma Vánocema jich je fakt hodně a písničky jsou jedna blbější než druhá. Kdyby tohle slyšel Jarda Konáš, tak mu z uší vytryskne krev, která udělá pšššššš ve slow motion. (Ehm, reference na Monty Pythona, 02×10, Scott of the Antarctic) A popravdě každej normální člověk u toho také přemýšlí o těch dvou platech brufenu, co mu ležej v lékárničce a jak by bylo úžasný je zhltnout najednou. Nejhorší ze všech, a to ani nebyla zpívací, je reklama na dětskej tablet. (už vím, o čem budu psát „zkurvenej“ článek – O zkurvenosti západní výchovy dětí) Samotná forma reklamy je taky ještě, řekl bych, jedna z těch lepších. Představení výrobku, dítě si hraje, atd., horší je ale samotný produkt.

Dětský tablet. Je to to samý, co vyběhlo poprvý asi devět let zpět, tehdy to byly dětský notebooky. Prostě taková kalkulačka řízlá tamagočim – v reklamách ukazovali, že to děcka naučí počítat a jsou tam i hry. Já osobně mám názor, že není dobrý přikovat dítě k obrazovce, ať už televizní nebo počítačový od mala. Způsob výchovy, jakej dnes volí mnoho matek – posadit dítě k televizi, kde ho brainwashujou teletubbies (kterejch sem neviděl nikdy ani polovinu dílu a na to sem pyšnej) nebo Mickeyho klubík je naprosto špatnej. Chápu, že matky jsou v dnešní době vytížený, ale tohle je fakt to nejhorší, co může rodič se svým dítětem udělat – od mala do něj pumpovat unifikovanou zábavu diktovanou masovou kulturou. Neřikám, že by snad děti měly jako malý koukat na Švankmajera, aby okusily okrajovou kinematografii, ale dejme tomu, starší český večerníčky jsou rozhodně mnohem lepším řešením než si z děcka udělat závisláka na studiích Walta Disneye. Minimálně je to o tom, že například včelí medvídci v sobě maj nějakej příběh, na rozdíl od zmiňovaného Mickeyho klubíku, kterej je jen o tom, kdy použít tajnou myškavěc.

V dnešní době možností a alternativ, co přídit dítěti je rozhodně dobré dítěti pořídit něco, co rozvíjí jeho kreativnost a vynalézavost. Nemyslím zrovna vzduchovku, ale LEGO. Ačkoliv, ano, taky to vidíte v každý druhý reklamě, skutečně tyhle dvě věci splňuje. Než nechcat dítě vymejvat televizí, dejte mu kostičky a legáčky.

Ale zpátky k tabletu.

Jde o to, že pokud od útlýho věku, dejme tomu tří let, necháváme dítě ustavičně s elektronickým zařízením, postupně se z něj začne stávat zombík, kterej, ano, dokáže dělat divy v tý pitomý hře, co má v tom svým tabletu, ale nedokáže řešit reálný problémy, natož aby se ho naučilo řešit různými způsoby – to by se teoreticky dalo vyřešit tím, že by v dětským tabletu byla nějaká ultrasandboxová hra, která by učila děti různý postupy řešení problému, a tak by jim ukazovala existenci alternativ v životě, ale to skutečně nemůžeme čekat, protože by se to mnohonásobně prodražilo a rodiče by to pak už nekupovali.

Netvrdím, že dítě je nejlepší zavřít do chajdy v lese, kde si má hrát s polínkem, ale rozhodně je lepší začít, co se týče hraček, u fyzickýho a až pak se přesunout k virtuálnímu. Nejdřív autíčka, potom Need for speed.

A pokud necháte své dítě vychovávat dětským tabletem, mám vás za čuráky, kteří se nedokážou nějakym rozumným způsobem postarat o zabavení svýho dítěte.

Co se týče televize a starejch/starších českejch pohádek, nenechte je koukat na Ať žijí duchové. Potom začnou, až vyrostou, pít Alpu. (uznávám, že Ať žijí duchové byli skutečně mou nejoblíbenější pohádkou. Ale tenkrát jsem spíš než na Alpě ujížděl na tom, jak Lubomíru Lispkému alias Jouzovi přidělaj parohy a začne lítat, než na tom, jak Brtník vyprazdňuje lahve. Ale asi tam byla podprahová zpráva, to asi jo.)

Ehm.

Zpět k tomu, jak sem si užíval svůj týden.

Krásně sem se válel doma a byl sem spokojenej. Teda skoro. Řikal sem si, že bych měl radši zlomenou pazouru, protože bych si dokázal dojít do hospody na pívo. Takhle to ale nešlo, což sem naplno poznal v sobotu. V sobotu mě asi ve dvě hodiny odpoledne táta vyhodil na husinecký, o hospody U Dobruských, kam prý svého času chodil s kapelou. Můžu říct, že je to fakt moc příjemná hospoda. Je pěkně zastrčená hned vedle hlavní, desítka za 24, příjemný prostředí i lidi. Dal jsem si dvě, vyndal knížku a kolem tři čtvrtě na pět jsem zaplatil a vytáhl fofrklacky. Jaké bylo mé překvapení (a utrpení) když sem musel jít delší cestu než od baráku k autu a od auta k hospodě! Dostal sem se do stádia, že mě bolelo všechno kromě obvázaný nohy – dlaně od rukojetí berlí a do chodidla zdravý nohy mě vystřelovala křeč co dvacet kroků. Výsledkem bylo, že cesta od zastávky k Finálu, kde se konal mnou organizovaný koncert mi trvala asi dvacet minut.

Dále už to probíhalo líp. Sice sem byl nasranej, že zatímco bubny a první kapela už ve Finálu byla, Mikoň, se kterým sem koncert organizoval byl stále na cestě. Ale dorazil záhy a všechno šlo jako po másle, a tak se to nakonec parádně vyvedlo. Sralo mě teda, že sem nemohl pogovat (viz článek Honzy Kuliše) nebo skankovat (viz článek můj) a ani pořádně chlastat (viz já, když sem bez sádry), ale jinak to bylo parádní.

Neděle mě nasrala. Na demonstraci sem se těšil, chtěl sem dokonce přijít i v kostýmu, na motivy demonstrace Standy Pence z léta 1989 – přilba z melounu, papírovej policejní štít a místo obušku šiška salámu. Jenže noha mi to překazila, takže sem zůstal doma a dění sem mohl pozorovat pouze skrz internetová média, která jako vždy u všech demonstrací (pokud nejde o odbory) podávala informace špatné, nepřesné, zavádějící a zapáchající. Takže sem spíš čekal na statusy svých přátel přímo z místa dění. (viz článek Ančin)

To, jakýho se demonstracím dostalo prostoru v televizi mě nepřekvapuje. Pokud se o dění na Národní třídě vůbec mluvilo, tak z hlediska toho, že tam šel Sobotka, Klaus a Kalousek položit věnec, ale ne z hlediska toho, že by tam pět set lidí demonstrovalo. Ale ona to není nová věc pod sluncem, že.

Spíš je (minimálně pro mě) záhadnější otázkou, proč média mlží ohledně takových, skutečně řekněme prkotin, (pět set lidí plus padesát nácků oproti deseti milionům, to je jak vychcat se do moře) který nejsou pro establishment nijak nebezpečný a už vůbec tady není žádná revoluční myšlenka, která by donutila lidi zvednout se od televize a jít do ulic.

V roce 1989 byly kroky státní televize zcela logický – aby nepadl režim, záměrně se mlžilo o počtech demonstrantů a na lidi mimo Prahu to skutečně mělo ten dopad, že nevěděli o mnohatisícových průvodech Prahou, ale v dnešní době je to někde jinde.

Já sám si na to odpovídám svou již klasickou odpovědí, kterou se už začínám zaklínat jako Marx třídním bojem a to: Lidská oblbenost. Podle mýho je prostě jednodušší lidem podat ve zprávách něco o tom, jak se zachránilo štěňátko, jak lidé pomáhají chlapečkovi s neznámou chorobou a jak uvařit chipsy z kuřecích kůží.

No jo, ale na druhou stranu, televize Nova (jejíž náplň zpravodajství sem tu nenápadně naznačoval) je známá i tím, že krom těchto zpráv už má v repertoáru jen černou kroniku – Ha Smršíne, jak vysvětlíš tohle?

No, pode mýho je to zas a znova o tý oblbenosti. Když lidem předhodíte pár zpráv o střevech na silnici, otravě manželky a okradení důchodkyně, docílíte tím efektu, že lidé se jednak trochu otupí vůči těmto negativním událostem, ale zároveň je to bude udržovat v takovém mírném strachu, který je pro ekonomiku velice zdravý – uděláte reportáž o šířící se mutaci chřipky – lidi začnou kupovat vakcíny (Nechci konspirovat o tom, že TN jsou podplacený farmaceutickýma korporacema, to ne). Někde řachne sopka – neřeknete, kolik je obětí, aby se lidi nebáli příliš, ale řeknete, že škoda je tolik a tolik milionů a lidi začnou posílat DMS, z čehož těžej operátoři.

Pokud ale hodíte do éteru bombu v podobě „600 pravicových extremistů a levicových radikálů se střetlo s policií“, už to není ono. Takovouhle zprávou ničemu nepomůžete, protože nikdo nic kupovat nebude.

Proto není žádnej důvod, proč dávat do zpráv rozsáhlejší zprávu o demonstraci – jen by to trochu zvýšilo neklid v hlavách diváků, ale na druhou stranu ne natolik, aby vyrazili do supermarketů a začali nakupovat konzervy. Když se nad tím tak zamyslím, tak ona uměle vyvolaná eskalace k jadernému konfliktu, vyprovokovaná nějakými korporacemi, ke kterému by nakonec ale nedošlo, protože by se mocnosti „záhadně“ dohodly, by byl super marketingovej tah, lidi by narychlo uzavírali pojistky, který by ale stejně nevyužili, regály v obchodech by se začaly vyprazdňovat a poskytlo by to pěknej boost obchodu.

Ale to asi spíš nechám jako námět Jirkovi Jelínkovi. Nebo o tom napíšu povídku.

No, a můžu se vrátit ještě k Televizním novinám. Láďovi Hruškovi a jeho reportážím bych asi nechal samostatnej článek, „O zkurvenosti Ládi Hrušky“, ale z toho, co mi v poslední době pije krev ho musím zmínit. Jeho nejnovější sada reportáží o vaření z hoven a kůže je už fakt k zblití. To už je snad horší než diskuze na mimibazaru, protože na Láďově nadívaných kůžích by si čvachtali nejen bydlenka – snažilka (samozřejmě právě ovulka) a její manža, ale i kámošky v práci a pro sichr by si ještě kousek odkrojila do oteplouchu a ten dala k narozeninám svým známým. (Pro rozluštění souvětí je třeba znát mimibazar slang, slovník k dohledání na Okounu (https://gist.github.com/starenka/2007500))

Další věcí, která mě v poslední době vytáčí je Emma Smetana. Nic proti tomu, že si nenechá překlenovat jméno – je to velká kosmopolitní holka, bojující za emancipaci, ale proboha, tak ať jí nepřeklenujou křestní jméno! Není nic horšího než na úvod TN slyšet „Dnes s Emmou Smetana“, vždyť to je prostě jak u debilů na dvorku.

Skutečně sem se za tu dobu, co sem doma párkrát pěkně nasral. A tohle je takovej stručnej výtah mých nasrání.

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>