Ač je pro člověka létání nepřirozené, kdo někdy nesnil o tom, vznést se do oblak? Už v antickém Řecku si lidé vyprávěli legendu, jak si Daidalos a jeho syn Íkaros vyrobili křídla a snažili se utéct svému trýzniteli. Takže tento nápad žije s lidmi už od dávnověků. Proč se tedy dnes tolik lidí bojí létat, přestože u mnohých z nich je zároveň zakořeněna tato dávná touha? Inu, možná to bude tím, že Íkaros nebyl jen prvním z lidí na nebesích, ale také první leteckou obětí. Kdyby jen poslechl Daidala a nevzlétl výš ke Slunci, které mu roztavilo vosk v jeho křídlech!

Ale vážně si myslíte, že může mít takový vliv na lidskou psychiku dávný mýtus? To abychom se více přiblížili současnosti. Na kalendáři vidíme datum 13. května roku 1911. První český letec, Jan Kašpar, právě vzlétá do vzduchu s letadlem vlastní konstrukce. Čeká ho 121 kilometrů dlouhá trasa z Pardubic až do Chuchle. Nebojte, tohle dopadne dobře. Tohle je možná pro Čechy ten nejznámější let, takže proč se bát? Dobře, může to být tím, že i Kašpar s pozdějším letem jednou spadl, ale prakticky se mu nic nestalo a ani se to téměř neví. Takže takový vliv to mít nebude.

Ovšem je tu jedno datum, které se všem vrylo do paměti dosti hluboko. To datum je jedenácté září 2001. Možná právě od té doby podezřívavě zkoumáme své spolucestující, více posloucháme, kde jsou umístěny exity z letadla a celkově jsme obezřetnější a více se bojíme. Ano, toto už je pádný důvod. Ovšem pravděpodobnost, že se vám tohle stane je prakticky nulová. To už možná spíš vyhrajete tu sportku. Ale i samotné létání je několikanásobně bezpečnější než třeba jízda autem, přitom lidé se obecně vůbec nebojí řídit auto, a když jednou za čas letí letadlem, budí z toho velké pozdvižení. No ono nebýt těch amerických thrillerů o pádu letadla, a to jich není málo, možná bychom se chovali jinak.

Abych připojil vlastní zkušenost, nedávno jsem letěl z Madridu do Prahy a vůbec bych nečekal, že se u mne projeví strach, podezřívavost i pověrčivost – od každého trochu. S létáním nemám problém, ač nemůžu říci, že mám za sebou letů desítky, už jsem na létání zvyklý. Byli jsme už na palubě, pár minut před startem a má kamarádka (co umí 8 jazyků) se dotázala tří mužů sedících za mnou, jestli by si s ní nevyměnili místo. S mým údivem nerozuměli ani španělsky ani anglicky ani žádným dalším jazykem, kterým se jich má kamarádka ptala. Chvíli jsem tak přemýšlel, jak někdo ve třiceti čtyřiceti letech může neumět základní frázi ani jedním světovým jazykem. Když v tom to přišlo… myšlenky na to, že to mohou být teroristi. Že přece by nevyměnili svá místa a tím si nezhatili plán. Vždyť přece nikdo nemůže neumět ani jedním světovým jazykem! (To jsem si myslel v tom letadle. Inu, ve skutečnosti, může.) Pan pilot mne moc nepovzbudil svým čekáním na uvolnění ranveje, které trvalo několik desítek minut, přičemž já si nechtěl začít číst, poslouchat, jelikož bych toho musel zase nechat. Takže jsem jen čekal, kdy to konečně přijde, a vzletíme. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo přemýšlet, a to byl právě kámen úrazu. Když už jsme konečně vzlétli, letadlo se vždycky zhouplo doleva. Opravdu několikrát. Přemýšlel jsem, k čemu to může být, že to nemůže být přirozené, že se něco stalo, a podíval jsem se na ostatní, jestli si toho také všimli. Samozřejmě nikdo, super, takže jsem ještě k tomu paranoidní, pomyslel jsem si. No dobře, kmitání ustalo, nandal jsem si sluchátka, že si konečně odpočinu. V klidu si poslouchám, ale když se na playlistu objeví skladba „We Will Fall“ od Iggyho Popa, ihned ji reflexivně přepínám na jinou. Takže nakonec i pověrčivost. Potřetí si na tom samém letu připadám jako idiot. Naštěstí počtvrté už není.

Takže proč se bojíme létání? Asi jednoduše proto, že je to pro nás nepřirozené. Tento strach v sobě nosíme i v době, kdy je ověřeno, že letecká doprava je jedna z nejbezpečnějších. Jenže lidská mysl není dokonalá a nepřijme tento fakt úplně zcela, mnohdy se projeví ve chvíli, kdy ho nejméně čekáme. Ono sledování katastrofických filmů a starosti vašich babiček vám taky nepřidají.

Honza Kuliš

Honza Kuliš

Dělám to, co studuji. Studuji to, co dělám. Zajímá mě kultura, ponejvíce hudba, média a politické směřování.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>