cuevasaltamira3

Já spíš myslim, že lidi tady málo hulej.
Tak tedy, já bych to s dovolením všechno začala záběrem na vyjetýho Macháčka, na zídce sedícího, šlukujícího a filosofujícího. Jenže místo o těch věcech, které na sebe vyplivují s Labinou Mitevskou někde nad Prahou, se chystám vyplivnout něco o umění.
Já spíš myslim, že lidi tady to umění moc nezajímá.

Za poslední půlrok stihly pražské galerie nabídnout několik, myslím, velmi atraktivních výstav. Jízdárnu Pražského hradu zaplnily desítky Zoubkových soch, Anežský klášter se honosil Cyrilometodějským cyklem, Muchovy plakáty byly díky Ivanovi Lendlovi vystaveny v Obecním domě a mnoho dalšího. I přesto, že umělecká scéna má stále co nabídnout, dveře galerií zůstávají v porovnání s dveřmi obchodních center spíše přivřené. Ať už je to kvůli stále rostoucím cenám vstupného, které nepřejí občasným návštěvníkům, natož častým konzumentům vystavovaného umění, nebo kvůli zjevnému nezájmu o kulturu začínajícímu již u poslanců a ministerstev. Umění, a to především tomu vystavovanému, prostě většina lidí pomalu přestává věnovat pozornost.

Často od lidí slýchám, že tomu umění moc nerozumí. Co si pod tím ale představit? Musíme se v něm nutně vyznat, aby na nás mohlo nějak působit? Jdeme-li na výstavu, musíme vždy pochopit každý obraz, každou sochu, fotografii, instalaci? Je nutné pokaždé odcházet s pocitem, že se nám díky ní podařilo svléknout autora donaha a odhalit jeho vnitřní pochody? Rozumět co možná nejvíce odborně umění náleží jeho kritikům. Kunsthistorikům. Kurátorům výstav.

Líbí se vám ilustrace nějaké z knih, které vám leží doma na poličce, zaujal vás plakát v metru, nebo obdivujete jeden z domů, který míjíte cestou do školy? To samotné už je známka toho, že mezi vámi a uměním není zdaleka taková propast, jak si myslíte. Nemusíme za ním vidět jen sofistikované rozhovory mezi čistými a hladkými stěnami DOXu, nebo prohrabování se několika tunovými katalogy zakoupenými na pokladně výstavních síní. Stačí se kouknout kolem sebe, dát šanci i sebemenším výtvarným počinům a nechat je na sebe působit. Udělat si jasno v tom, co se mi líbí a co méně, ale neházet všechny lidské výtvory do pytle se štítkem NIC MI TO NEŘÍKÁ.

Umění nám v dnešní době přibližuje nejen osudy jeho autorů, ale i ducha doby, historické události a souvislosti. Je třeba za ním vidět nejen prostředek, díky kterému využijeme kulturně svůj čas, ale i prostředek informativní, rozšiřující naše obzory. Všechny výplody lidské činnosti vytvářejí spojku mezi námi a minulostí, mezi námi a budoucností. Není zbytečné. Je nedílnou součástí naší civilizace.

A tak nějak bych chtěla začít můj seriál. Postupně bych vám ráda představila některé umělce, současné i minulé, oblíbené většinovou společností i bodující jen u úzkého okruhu lidí, fotografy, malíře, i sochaře. Uvidíte jejich tvorbu, budete moci porovnávat, hodnotit si sami pro sebe, dělat si obrázek o umělecké scéně. Osloví neosloví, to už je na vás. Každý nechť nechá prostor pro vlastní vkus.

 No a teď si třeba pusťte ty Samotáře, když jsem je tak surově natlačila do úvodu a pak se ukázalo, že o nich vlastně vůbec psát nechci.

Foto zdroj: http://dineroclub.net/las-cuevas-de-altamira-diseno-grafico-con-35-000-anos-alvarodabril/ (jeskyně Altamira, Španělsko)

V příštím díle: Sutnar a Drtikol – ladná nahota

Anibou

Ani Boučková

Maluje již od útlého věku.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>