Komunistická totalita, která u nás vydržela 41 let, za sebou zanechala jen těžko smazatelné stopy. Krom zdevastovaného hospodářství a kultury se neblaze podepsala i na morálce lidí, kteří ji zažili. I když se to může zdát zvláštní, nelze popřít, že stát a jeho ideologický program, potažmo i politický systém, jsou jedněmi z faktorů, které vytváří sociální prostředí, v němž se každý den pohybujeme. Toto prostředí nás bezpochyby ovlivňuje, a proto se můžeme domnívat, že systém, který zakazoval svobodu slova a pokrytecky lhal, zanechal na morálce svých občanů ošklivé rány. Následky, které tyto rány přinesly, si možná dnes už ani neuvědomujeme, ale o to horší je jejich vliv.

Na vládnoucí vrstvy, kterým je vložena do rukou zodpovědnost za řádný běh státu a zajištění bezpečí, je většinou podhlíženo s důvěrou. Jak se asi mohli cítit lidé, kteří v roce 1948 věřili v příchod věčného míru a rozkvět vlasti, ale dočkali se jen kolektivizace a s ní související atmosféry strachu a násilí. Strana ani zdaleka nedostála svým slibům o míru a blahobytu. Jak se asi cítili občané, kteří KSČ podporovali? Zrazeni, nebo snad poníženi? Určitě na tyto události málokdo vzpomíná s láskou. A v roce 1968 se tato situace opakovala a to možná ještě v hrůznějších rozměrech. Smrt přátel, marný boj za tak dlouho potlačovanou pravdu a zklamání z posrpnového vývoje zanechalo snad v každém člověku traumatický zážitek, se kterým se musel vyrovnávat po zbytek života. Tím spíš, že byl ještě prohlouben nastupující normalizací. Nebyly to ovšem jen historické události, co mohlo člověka v našem státě  deprimovat. Každodenní situace, kdy musel lhát a přetvařovat se, nejdřív ve škole a posléze v práci, se pro každého staly naprosto normální a nikdo se nad nimi nepozastavoval.

Neustálý pocit nejistoty a strachu z cizích lidí v představě, že se jedná o tajného špicla, který byl na vás nasazen, vyvolával obraný reflex kontroly toho co a před kým člověk říká. Silně omezená možnost cestovat a poznávat nové věci postupně ubíjela vaši kreativitu. Lidé byli zavřeni ve svých každodenních rituálech a donekonečna se opakujících situacích, bez možnosti nějaké výrazné změny. Člověk si snadno zvykne na své prostředí, ale nenechá ho bez poskvrny. Dnes takovou společnost známe jen z románů G. Orwella, nebo starých filmů, ale lidé, které známe od mala, v něm vyrostli a prožili většinu svého života.

Možná si říkáte, jak může nějaký systém, který tu fungoval před dvaceti lety, ovlivňovat naše myšlení a chování právě teď. Pravda, my jsme v takovémto hrůzném režimu vychováni nebyli, ale naši rodiče a prarodiče ano. Tudíž traumata a návyky, které získali naši tátové a mámy a jejich tátové a mámy za minulého režimu, se na nás přenášejí jejich výchovou, která je jedním z nejdůležitějších faktorů při určování naší osobnosti. Naše společnost, která je dalším důležitým faktorem naší výchovy, je sice už dvacet let demokratická, ale je řízena převážně lidmi, kteří byli vychováni totalitní společností, společností strachu, lží, manipulace a nejistoty.

Demokracie, která přináší otevřené možnosti a víceméně rovné podmínky pro všechny, je naprostým opakem toho co u nás bylo k vidění v minulých letech a má mnohem pozitivnější vliv na lidskou psychiku. Krom svobod a relativní rovnosti ovšem demokracie přinesla i osobní zodpovědnost každému z nás a my se s ní musíme učit nakládat. Někdo by mohl říct, že přinesla korupci a politické skandály, já si ovšem myslím, že spíš přinesla množnost o takových věcech mluvit a nějak je ovlivnit. Tím pádem se k problémům už jen těžko dá stavět zády a vymlouvat se na nepříznivé podmínky. Možná, že předchozí generace nebyly a nejsou zvyklé na diskuzi s autoritou, nebo přijímání a vytváření vlastního názoru, ale demokracie nám tyto možnosti přinesla. Je tedy teď na nás, abychom je využili a ideály všech, kteří se v naší zemi o demokracii zasadili, dovedli do konce.

Vašek Podlešák

Vašek Podlešák

Nová posila redakce.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>