Seděla jsem v kavárně a čekala jsem, až se stane něco, co by mi mohlo změnit život. Myslela jsem si, že se něco takového určitě stane. Po nějakém čase, když jsem si objednala už čtvrtou kávu a kouřila poslední cigaretu, jsem začala uvažovat. Na co vlastně čekám a proč? Nemá cenu si něco namlouvat. Člověk si musí poradit sám. Zaplatila jsem a vyšla před kavárnu. Pršelo. V dešti jsem se vydala zšeřelými uličkami a bylo mi jedno, kam dojdu. Prostě jsem potřebovala jít. Nepřemýšlela jsem o směru, o čase, o ničem. Nechala jsem si deštěm smáčet vlasy a soustředila se pouze na vůni jarního vzduchu. Bylo mi dobře.

Najednou se přede mnou vynořila postava v dlouhém plášti a klaunovském nose, štípla mě do toho mého a utekla. No, co to je? Kdo číhá venku v dešti na nějakého ubožáka, kterého y mohl tak sprostě doběhnout? Čekali byste, že vás okrade, nebo vám alespoň jednu vrazí. Ale jděte nahlásit na policii, že vás jednoho deštivého večera v neznámé pražské uličce někdo štípl do nosu? Za blázna budete vy. A už vůbec bych se nepouštěla do popisu jeho ustrojení. ,,Nedošlo u Vás někdy k úrazu hlavy? Nic? Ani žádná psychycká porucha v rodině? Ne? Tak mi řekněte, co vidíte na tomto obrázku?“ ptal by se doktor se shovívavým úsměvem na oddělení pro duševně choré. S červeným puntíkem na nose jsem se tedy znovu dala do chůze.

Zastavila jsem se u Lennonovy zdi. Prohlížela jsem si srdíčka plná Pepíků a Mařenek a najednou jsem se zastavila. Z popsané zdi na mě koukal ten blázen. Nervózně jsem si promnula špičku nosu. Blázen se zasmál. Ne! To byl jen výplod mé fantazie, jak by se nějaká kresba mohla skutečně slyšitelně zasmát?

Druhý den už jsem seděla v čekárně u svého obvodního lékaře. Řekla jsem si, že za to nic nedám, když si o svém problému pohovořím alespoň s někým. Přátelé nepřipadali v úvahu. Žádné bych už potom totiž nemusela mít.

,,Posaďte se. Vyplázněte jazyk. Řekněte á. Nic tu nevidím. Odstrojte se. Taky nic. Co Vás vlastně trápí?“ Doktor provedl kompletní prohlídku, než uznal za vhodné zeptat se, o co vlastně jde. Krev i moč byly odeslány na rozbor a můj genetický materiál putoval do  genetické laboratoře.

,,Vypadá to, že jste naprosto zdravá, tak co po mně chcete?“ Zdál se být dost podrážděný, že se nesvíjím v křečích a nechrlím ze sebe miliony bakterií. Moje rozhodnutí bylo skvělé. Pokud mě bude mít za vyšinutce, rozhodně mi nebude změna lékaře vadit. ,,Nejde ani tak o fyzický problém. I když…“, zamyšleně jsem si zase začala mnout špičku nosu. ,,Procházela jsem se v dešti,“ ,,Rýmu nemáte.“ ,,Ne, to ne. Někdo mě štípl do nosu.“ ,,Tekla Vám krev?“ ,,Ne.“ ,,Stále Vás nechápu.“ ,,Ta postava byla nakreslená. Klaunovský nos a smála se.“ ,,Obávám se, že Vám stále nerozumím. Proč jste nešla za odborníkem?“ ,,Nashledanou.“ Jak jsem si myslela, měl mě za blázna. Šla jsem rovnou domů. Když jsem otevřela schránku na dopisy, abych zkontrolovala poštu, vypadl na mě klaunovský nos. Neřešila jsem kde se tam vzal. Nasadila jsem si ho a šla do kavárny. Divili byste se, jak pouhý klaunovský nos změní přístup lidí k vám. Číšník ke mně přišel až po půl hodině a vypadal, že je dost vyvedený z míry. Objednala jsem si kávu. Všimla jsem si pohledů, kterými mě obdařovali ostatní návštěvníci kavárny. Začala jsem mít strach. Měla jsem pocit, že se všichni lačně dívají na můj nos. Z obavy z jeho krádeže jsem zaplatila a rychle jsem kavárnu opustila. Zase pršelo. Došla jsem až k ordinaci svého doktora. Řekla jsem si, že když už jsem tady, zeptám se na své výsledky z laboratoře. ,,Nazdárek, doktore!“ ,,Dnes už neordinuji.“ Pohled na mě ho nevyvedl z míry tolik, jako toho číšníka z kavárny, nicméně bylo znát, že je překvapený. ,,Proto jste za mnou přišla? Chápu. Také mám občas nutkání nasadit si klaunovský nos nebo obří sombréro, v nejlepším případě obojí, a vydat se do města. Sombréro jsem nesehnal, tak alespoň ten plášť…“ ,,Tak to Vy jste mě štípl do nosu? To od Vás ale nebylo hezké. Proti štípnutí se nedá bránit. Proč jste to udělal?“ ,,Proč Vy dneska chodíte po městě s klaunovským nosem?“ ,,Nevím.“ ,,Tak vidíte.“ ,,A co ta postava na Lennonově zdi?“ ptala jsem se. ,,Někdo připichuje na zeď motýly, někdo na ni kreslí. Každý máme nějaké hobby.“ ,,Ale ona se smála!“ ,, Ale, no tak. Přeci tomu doopravdy nevěříte? To bych si o Vás musel myslet, že jste blázen.“ Otočil se ke mně zády a já pochopila, že kvůli těm výsledkům budu muset zavolat zítra.

Karolína Spejchalová

Karolína Spejchalová

Holka, které je vytýkáno, že stojí moc nohama na zemi, že se s ní nedá bavit o poezii. Nejraději píše povídky a články o historii. Snaží se být alespoň pseudošéfredaktorkou tohoto magazínu.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>