Jeřabiny už zčervenaly a noci už dávno nejsou tak teplé, jako na začátku léta. Je to tím, že léto končí. Skončily prázdniny a zástupy otrávených školáků se táhnou zpět do školy. Co naplat, že nám rodiče i prarodiče říkají, že jsou to nejhezčí léta našeho života. Za nás to v lavici neodsedí a jsem si jistá, že když v ní seděli oni, tyhle řeči jim vadily stejně jako teď nám. A stejně jako jednou budou nejspíš vadit našim dětem. Přesto ale asi mají v něčem pravdu. Ale se šprtáním to nemá nic společného. Byla jsem pevně odhodlaná nesmířit se s odchodem ze základní školy a celé čtyři roky na střední být za podivína, který sedí v koutě, čte si a s nikým se nebaví. Po škole jsem se pak chtěla věrně vracet za těmi nejúžasnějšími lidmi na světě – za svými bývalými spolužáky. Chvíli jsem to tak praktikovala, ale pak jsem byla donucena k rezignaci. Našla jsem si kamaráda, který mě přivedl mezi partu lidí, které mám ráda a nakonec se mi to povedlo skloubit i s tou ,,základkou“. Ne že bych teď nadšeně vstávala do školy, látka je těžší a těžší, maturita se blíží a já mám pocit, že na škole zůstávám jen díky velmi šťastné konstelaci hvězd. Ale díky novým lidem jsem zjistila, že to nemusí být tak zlé a jsou pro mě taky velkou motivací, abych se snažila. Nerada bych se totiž na jiné škole zase vzdávala odhodlání s nikým se nebavit. A tak u mě začal studentský život. Chodím na koncerty i těch kapel, jejichž hudbu absolutně nechápu, ale vůbec mi to nevadí. Znám hospody kolem školy a vím přesně, kolik kde chtějí za pivo. Koupila jsem si černé džíny v přesvědčení, že je nutně potřebuji, nosím k nim vytahané svetry a ve škole čelím káravým pohledům  ,,vystajlovaných“ slečen z nižších ročníků, a dokonce i jejich klučičích protějšků, ve kterých se nedokážu vyznat. Většina z nich se liší pouze tím, že má na svetru jiné proužky. Začalo mě to bavit. Začalo mi být jedno, co si o mně kdo myslí a začala jsem být spokojená jako nikdy. Těším se na páteční večery v restauraci, a když je teplo, tak na posedávání v parku s ,,lahváčem“. A jsem si vědoma toho, že tohle všechno patří k studentskému životu. K tomu ale také bohužel patří to ,,šrocení“. Ale upřímně, bez něj by to ostatní pozbylo přitažlivosti. Nebylo by se na co těšit.  Takže díkybohu za ně. S přihlédnutím k tomu všemu musím dát našim rodičům za pravdu. Tohle jsou skvělá léta našeho života. Takže netruchlete, že zase jdete do školy, jednou na to budete vzpomínat!

Karolína Spejchalová

Karolína Spejchalová

Holka, které je vytýkáno, že stojí moc nohama na zemi, že se s ní nedá bavit o poezii. Nejraději píše povídky a články o historii. Snaží se být alespoň pseudošéfredaktorkou tohoto magazínu.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>