2013_dyslexia

Představte si na chvíli, jaké to bylo pár let zpátky. Ty dávno ztracené časy, kdy tráva byla ještě zelená od přírody a páťáci se báli deváťáků, já navštěvovala základku a o dotykovém telefonu jsme si mohli přečíst jen v knížkách pana Asimova. Byly to doby, kdy už jen zvuk slova „dyslexie“ nebo „dysgrafie“ vyvolával nervózní ohlížení u mladších žáků, mírné dávení u žáků starších a nefalšované mdloby u starostlivých maminek.
Než budem pokračovat dál, ráda bych vám přiblížila, co to vlastně ty dys-blbiny jsou.
Všechny tyto poruchy můžeme zařadit pod jednu zkratku a tou je SPU, slovy:  specifické poruchy učení. Jsou to poruchy vývojové, z valné části dědičné, takže pokud byla vaše maminka dysortografička a tatíne dyskalkulik, tak se máte na co těšit.
Nejčastější problémy, které musí lidé s touto poruchou  řešit jsou např. potíže se soutředěním, psaním, s řečí nebo koordinací pohybů. Počátek problémů najdeme v centrální nervové soustavě. Poruch je opravdu velká spousta, například už řečená dyslexie (potíže se čtením). Dále třeba dysortografie(potíže s pravopisem) nebo dysmúzie(potíže s vnímáním hudby).
Diagnostikují-li vám nějakou takovou lahůdku (případně celé menu, to se pak nazýva lehká mozková dysfunkce a znamená to více poruch najednou. Je to také případ mé maličkosti), rozhodně nevěšte hlavu! Tak zlé to není, sice se možná nestanete trojnásobným světovým přeborníkem ve spellingu, ale dějí se i horší věci. Důležité je i zmínit, že SPU nemaj žádný vliv na intelekt dítěte, ba naopak. Je dokázáno, že po světě běhá dost dys-lidí s nadprůměrnou inteligencí.
Když se tedy stanete čestným členem klubu musíte se také připravit na bezpočet odpolední  strávených u nápravných cvičení. Napadá mě jedno, ze kterého jsem mívala noční můry ještě donedávna. Nespočetkrát jsem byla nucen hrát pexeso sama se sebou a u toho nahlas počítat od 100 k 0. Vážně zábava. Nicméně ale musím přiznat, že účinek aktivit, podobných této je nepopiratelný.
Doufám, že jsem stručné charakteristice učinila za dost a můžeme se tak vrhnout na problém, který tu chci trochu rozebrat.

dyslexieJeště donedávna byla dyslexie velmi nepopulární obtíž, dnes je tomu ale jinak, nejde si nevšimnout, že téměř každé třetí dítě má „papír“, díky kterému dostávají ve škole úlevy a těch odkladů, které proběhly z důvodu SPU… Přitom v předškolním věku jsou SPU jen stěží rozeznatelné.
Fronty rodičů, kteří jsou více, než ochotní, prát se, aby mohli nechat svou ratolest orazítkovat patřično poruchou, připomínají Stalinův pomník, který stával na Letné.
Čím to je, že se tato nemoc stala takovým fenoménem? Že by za to mohl Xind X se svou písní Dysgrafik? Zase jsme podlehli myšlence, že o čem se hraje v rádiu je cool?  Řekla bych, že si velká část „svědomitých“ rodičů pouze omlouvá fakt, že nejsou schopní pořádně vychovat dítě. Všimněme si ale, že v dnešní době je tlak na rodinu obrovský a je pochopitelné, že jsou hledána taková zoufalá východiska.
Rodina: Okolím zdánlivě vyzdvihována. Viděli jste například v poslední době nějakou reklamu? Maminka v zástěře, tatínek vracející se z práce, dvě rozpustilé děti, nejlépe chlapec a dívka. A ti všichni pak společně myjí nádobí a útočí na sebe mýdlovými bublinami. Není to idylka?
Na druhé straně ale tlačí doba na jednotlivce. Moloch peněz a majetku se přeci s jedincem vypořádá snadněji. Proto asi se do módy dostává samostatnost , která s každou generací přicházi dříve. Za pár let bude maminka ráda, že po porodu pochová svoje malé, než mu šoupnou občanku a smlouvu v bance.
To jsem ale trochu odbočila, tak tedy zpět k tématu. Rodiče, kteří tak úzkostlivě střeží svou ratolest a šli by přes mrtvoly, aby mu dopřáli, co největší pohodlí, si ale mnohdy neuvědomí, jaké problémy dítěti často přináší. Děti si na komfort zvyknou. Mohou se začít natolik spoléhat na výmluvy typu „já mám papír“, že až někomu dojdou nervy a vyrazí s touto, tolikrát ozkoušenou omluvou, dveře, tak bude bezradný v hledání jiné cesty.
Odklady a podobná opatření mohou vést ke špatnému začlenení dítěte do kolektivu a to přeci nechcete, ne?
Je zde také reálná možnost, že když budete dítěti dokola omýlat, že je „divnej“ tak se divným opravdu stane a máme tu zase ten problem se socializací.
Další důvod růstu „porouchaných“ jedinců by mohl být i takový, že se o obtíži mluví více , něž v dřívějších dobách. Už není tolik, za co se stydět. V počítačové době není žádna trága, že váš rukopis připomíná obraz od Jacksona Polloca.
A jestli máme opravdu, co dělat z masivním rozšířením SPU, čím to je? Myslím, že na vině je, kromě jiného, nedostatečná komunikace. Dětem, které si všechno řeknou přes počítač, klasické mluvení a psaní nechybí. Poměrně významnou roli zde hraje znovu i tlak ze strany okolí. Obzvlášť na středních školách, v jejichž chodbách rezonuje heslo, že studentovy problémy jsou jen a pouze věc studenta a nikoliv chudáka vyučujícího. Pod tíhou takových slov se ani není čemu divit, že potenciál k nějaké dysfunkci se rychle rozvíjí v SPU.

Otázkou ale zůstává, co s tím? Změní se systém a nebo se budeme muset přizpůsobit my sami? Asi bude nutná snaha z obou stran a nemyslím, že by bylo tak složité vymyslet něco, co by mohlo být alespoň kompromisem.
Můj článek jistě nic moc nezmění, ale byla bych ráda, kdybych alespoň někoho příměla zamyslet se nad touto zdánlivě pohodovou poruchou. SPU neznamenají apokalypsu, ale žádná výhra to také není, tak proč necháváme volný průchod jejich činitelům?
A jen pro povzbuzení všem dyzloušům a podobně: Vždyť dyslektik byl i Winston Churchill a ten to panečku někam dotáhl!

Bětka Jechová

Bětka Jechová

Trochu píše, trochu kreslí. Vlasy má rovné, s trochou fantazie se ale mírně vlní. Miluje zvuk akordeonu a komiksy. Čte, sleduje filmy, chodí na koncerty a vůbec se zodpovědně věnuje kulturnímu vzdělávání.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>