Byl pátek. Každej normální pracující člověk by měl radost, protože po tejdnu dřiny za nuznej peníz by si konečně mohl vyjet za město (pokud by neuvízl v zácpě a tam nestrávil celej víkend) a těšit se ze své chaty a snažil by se tak utéct myšlenkám na to, že se dostal do slepé uličky a bloudí v kruhu mezi prací a chatou, bez perspektiv na lepší budoucnost, maximálně tak, že v pětasedmdesáti odejde do důchodu a za pár drobnejch bude žít ve smradlavym krcálku někde v Hlubočepích nebo v kójových činžácích v Kobylisích.

Z těhle dvou alternativ je lepší nějaká plísní prolezlá cimra na jihovýchodnim okraji starý Prahy (jako třeba ty Hlubočepy), než kóje. Ty občas můžou být i třeba čistší než ty byty v původní zástavbě, ale na druhou stranu, budete po zbytek života žít v kamrlíku dva na tři metry, kde je jak sprchovej kout, tak kuchyň a ložnice. A když chcípnete, tak prostě jen vezmou vaši mrtvolu, to shoděj do pecí pod činžákem, vaši bývalou kóji vydezinfikujou a nezbude po Vás vůbec nic. Stejně se sem lidi hrnou, protože na nic lepšího finančně nedosáhnou.

Byl pátek. Lidi, který nebydleli v cimrách v Hlubočepích nebo v kójích, lidi, co neumíraj hlady, žízní, na AIDS, na tuberkulózu, na strašný množství uměle vytvořenejch nemocí, lidi, který nebydlej pod mostem a maj plat, že se můžou hlásit alespoň ke střední vrstvě, se těší na víkend. (Touto selekcí jsem vyřadil asi 80% obyvatel Země. Takže jen 20% se těší na víkend. Ostatní víkend nemají.) Já se také těším na víkend.

Byl pátek. To už opakuju potřetí a přísahám, že už naposled. Teď něco o mně. Já jsem mezi těmi dvaceti procenty, kteří se mají aspoň trochu dobře. Já jsem nezaměstnanej, a to přesně 6 let, 10 měsíců a 20 dní. Pamatuju si to dobře, protože mě vyhodili 1. 1. 2045. Stejně jako spoustu dalších mejch kolegů. Já to dostal protože jsem se bavil v hospodě se známým a řekl jsem mu, že korporace, pod kterou spadá výzkumák, kterej jsem vedl, je naprostý zlo, že uměle udržuje Afriku v negramotnosti, zaostalosti a znečištěnosti, což je fakt, kterej každej aspoň trochu inteligentní člověk zná.

Taky si to každej ten člověk, kterej o tom ví, tu a tam řekne s kamarádama nad pivem. Ale problém byl v tom, že kámoš na sobě měl štěnici. On nebyl krysa. Jeho měli zaměstnavatelé v hledáčku taky a tak ho bez jeho vědomí napíchli. A tak jsme letěli oba. Když jsem přišel domů, byl jsem tam sám. Byt na Starým Městě, který je zejména kvůli turistům zachováno ve své dřívější kráse, (na rozdíl třeba od Libně, která je teď jenom skladiště lidí. Kójový hotely a paneláky jeden vedle druhýho).V bytě jsem byl sám, jen na lednici byl lístek od snoubenky, že ode mě odchází. Že ví, že mě vyhodili, (bodejť, když šoustala s mým nadřízeným) a že už toho má dost a že posledních pár měsíců už si připadala, jako kdybychom nežili spolu, ale vedle sebe. Bylo docela jasný, že odešla k šéfovi, kterej s ní o půl roku později vyrazil dveře, protože mu kradla prachy z kreditky. Pak už jsem jen slyšel, že se sčuchla s nějakým svým kámošem ze střední a dál už nic nevim. Jestli se ufetovala, jestli jí rozprodali na orgány, to fakt nemám tušení.

Konexí mám dost, kamarádi by se byli přimluvili u svejch šéfů, aby mě k nim vzali, jenže v mezinárodní databázi osob už jsem měl černou značku jako nedůvěryhodná osoba, po mém podřeknutí v hospodě. Takže mi tu a tam mi někdo dohodí nějakej melouch, nabourání se do systému, vývoj viru, debugging, ale jinak jen vařím Synto.

Synto je syntetická látka, která svými účinky připomíná trávu. Pokud toho vykouříte hodně, máte halucinace. Ale předávkovat se tim nejde. A závislost si na tom vytvoříte asi jako na chlastu. Zkrátka a dobře, neni to žádná jednosměrná jízdenka do pekel. Vždycky s sebou něco nosim, někomu to prodám a tim si vydělávám na živobytí. Už skoro šest let a jedenáct měsíců.

Ze Starýho Města jsem se přestěhoval na Výtoň. Jsem asi na půl cesty mezi Výtoní a Botanickou zahradou, takže mě neruší provoz na šestiproudý silnici na nábřeží a zároveň jsem dostatečně daleko od Nuslí, aby mě nikdo nepodříznul. Z Nuslí se za posledních dvacet let stal slum. Slum evropskýho typu. Ty nejsou tak drsný jako americký slumy nebo asijský slumy. Nebo africký slumy. Nebo londýnský slumy. Ale je to slušná díra, to jo. Nejdřív chtěli celí údolí zastřešit tři metry tlustou železobetonovou deskou a údolí přehradit dalšíma tlustejma železobetonovejma deskama a vratama, a u nich udělat ozbrojený checkpointy, protože míra kriminality, kterou měly na svědomí Mafie ze všech zemí a zvláště pak Mafie místní byla šílená a spíš než střední Evropu to bylo na úrovni nějaké lepší čtvrti V Nigérii. Nakonec se to ale ukázalo jako příliš drastické opatření, a tak jen zabetonovali postranní ulice kousek za Albertovem, když tramvaje zahýbají směrem pod Nuselák a na druhý straně  na Nuselskejch schodech, pod viaduktem za Synkáčem a pak nad nuselskou radnicí a na výjezdu do Michle.

Na ulicích, které zůstaly otevřené a kudy projížděly tramvaje a auta byly skutečně zřízeny checkpointy, kde vojáci AČR prohlíželi každé auto a tramvaj. Trojice vojáků se psem vždy kontrolovali vozidla a nepustili zbraně ani fet žádným směrem. To je teda oficiální doktrína. Je samozřejmostí, že úplatky tu byly běžný a stoky frekventovaný. Každej člověk, kterej šel dovnitř, dostal kartu, na který měl svoje údaje, čas, popřípadě datum, kdy se měl vrátit. Pokud vypadl proud v trolejích zrovna když jste byli uvnitř, byli jste docela slušně v prdeli. Ale tady na Výtoni je příjemně. V kumbále vařím Synto a v kuchyni vařím žrádlo. Žiju sám, sem tam s nějakou chvilkovou známostí. Ve volnejch chvílích, kterejch mám požehnaně si buď čtu nebo se procházim po Praze. To ale dělám málokdy, protože vycházet na ulici bez roušky neni úplně nijak zdravý. Taky je možnost si nechat voperovat implantát/vylepšovák, kterej sám filtruje zplodiny ze vzduchu, ale já se tý korporátní techniky bojim, taky z práce vim, co to je za svinstvo.

Dost na tom, že jsem sledovanej na každým kroku kamerama, fakt nemusim mít v sobě ještě implantát, kterej o mě může vesele shromažďovat další informace. Tuplem, když ta věc kontroluje a filtruje, co dejchám a co ne. Sem tam taky vyjedu na venkov, pokochat se fabrikama, kancelářskejma budovama, kde dělaj v buňkách oddělěnejch papundeklem nasardinkovaný kancelářský krysy a tu a tam je taky nějaké to pole a louka.

Já se ale na víkend těším. Dostal jsem chuť navštívit nějakou karlínskou knajpu. Pár jich obrazím, něco prodám a budu mít na pivo.

Nejdřív jsem zašel k Fandovi, pod železniční viadukt. Tahle hospoda je tu odnepaměti. Často se tu měnil majitel, pár let to bylo zavřený, pak v tom bydleli bezďáci, pak to společně s celym viaduktem chtěli strhnout a místo toho tam dát novou šestiproudou silnici, ale nějakej výbor na záchranu bůhvíčeho nedal dopustit, aby se viaduktu něco stalo. Tak tu šestiproudou postavili nad tím. Auta tam jezděj víceméně 24 hodin denně, tady bych fakt bydlet nechtěl. Tady ta zástavba dost připomíná Wilsonovku na začátku století. Baráky černý kouřem z výfuků, vymlácený okna, velkoplošný reklamy. Bylo kolem šestý když jsem přešel přes přechod, vyhnul se všem možnejm somrákům a kurvám, co tu procházeli, kolem mě projela policejní škodovka s mřížema na sklech a já otevřel dveře od hospody. Bylo tam docela plno. Ne narváno, ale lidí tu bylo dost. Nad hlavami lidí se vznášela cigaretová mlha. Pokusy EU o zrušení kouření v restauracích vzaly za svý kvůli lobby majitelů tabákovejch plantáží.

S tím, jak se kvalitní suroviny stále zdražují, chlast zůstává stále levnej. Zvláště pak pivo. Zvláště pak Garimus. Což je Gambrinus, ale chutná ještě hůř a vaří se z řas a licenci na něj prodal Plzeňskej pivovar do Indonésie. Indonézani ctí Korán, a tak Garimus nepijou, ale ctěj taky zákon trhu, a tak ho vesele vyváží do celýho světa.

Garimus je skutečně jedno z nejlevnějších piv a zrovna tady chutná občas i trochu dobře. Protože tady do toho přidávaj nějaký dochucovadlo. Snad asi nechci vědět, co to je, ale takhle to aspoň trochu připomíná pivo.

Už tady dávno vzdali snahy na obložení hospody dřevem, protože do tejdne jim to pijani rozkradli a doma si tim zatopili. Takže tady je na zdech holej beton a cihloví. Dal jsem si jeden Garimus a pak jsem hospodskýmu, kterýho trochu znám, prodal gram Synta. Takže dnešní pití už mám zaplacený a ještě mám něco navíc. Takže asi někomu tady koupim jedno pivo. Možná tady bude někdo ze známejch, nějaká pěkná ženská (o čemž pochybuju) a nebo prostě největší ubožák v celym kvelbu, kterýmu aspoň na chvíli zlepšim jeho ubohej život.

V celym baru je lehký přítmí, prozařovaný televizní stěnou, na který zrovna běžel zápas implantovanejch fotbalistů. Normální fotbal je na ústupu a hrajou ho snad jen „tělopuritáni“, který odmítají implantáty a dělaj benefiční sportovní dny a chudý děcka na základkách, jejichž rodiče nemaj na implantáty prachy. (bohatší děcka dostávaj tradičně svůj první implantát k desátým narozeninám) Ono se není čemu divit. V implantátovejch zápasech jsou hráči rychlejší, padá dvacet i třicet gólů, hráči každejch pět minut nesimulujou a navíc je to bohatě propagovaný firmama, který vyráběj implantáty. Zápasy jim dělaj docela slušnou reklamu, během mistrovství světa je poptávka po upgradech lýtkovejch svalů obrovská. V televizi běžně běhaj reklamy jako:

„Ronaldovi je 75 a stále je v národním týmu. Proč? Protože používá stehenní implanáty firmy RavCo! Pořiďte si je také!“

Zabírá to neskutečně dobře. (Bodejť by nezabíraly, když jsou reklamy prošpikovaný podprahovejma zprávama).

Kromě televizní stěny tu ještě světlo vytvářely výherní automaty, u kterých slintající polozombící prosázejí svou výplatu na pět let dopředu, protože na ně na obrazovce pořád poblikává podprahová reklama. Jinak tu svítí dvě žárovky. V rohu byl volnej stůl a zrovna nebyl poblitej. Tak jsem si sedl. Upíjel sem pivo a vyhlížel potencionální zákazníky nebo známý, který bych mohl pozdravit a napít se s nima.

Za chvíli se našel člověk, komu jsem pak koupil pivo. Přisedl si naproti mě. Měl zvláštně pokroucenej obličej, tu a tam mu ho kus chybělo, jinde zas přebejvalo. Připomněl mi jednoho týpka z jedný starý hry. Začal jsem mu v duchu řikat Harold (podle toho týpka). Harold nebyl schopnej artikulace. Nebyl ožralej, spíš za to mohla spodní čelist, která z půli chyběla. Z Harolda se linuly zvuky jako „Hágggrrhhh“ „Žavadá-ha-sávabů“ a spousty jeho dalších příběhů, ze kterejch jsem si však morální poučení neodnesl, poněvadž jsem mu příliš nerozuměl. Když jsem mu přinesl pivo, byl u vytržení a mručel ostošest. Docela mě překvapilo, že přes svůj handicap vypil celý pivko bez vycmrdnutí.

Pravdou ale je, že tady moc známejch asi nepotkám. Moc lidí se mnou zálibu v okolí Florence nesdílí, protože se týhle oblasti bojej. Ani se neni čemu divit.

Jsem tu deset minut a dva lidi ode mě něco chtěli koupit a tři mě chtěli podříznout. Takže jsem se rozhodl, že změnim stanovště. Dnes je to tu moc divoký. Kejvl jsem na barmana, ten na mě houkl, ať příště zůstanu dýl, že mě pozve na panáka.

Vylezl jsem zpět na ulici. Byla už docela zima. Přemejšlel jsem, kam dál, tak jsem šel na jistotu do jedný hospodě naproti autobusáku. Sešel jsem po schodech do podchodu u metra. Mlátilo se tam asi třicet nácků s dvaceti pankáčema. Stejně jako pro nějakejch sedmdesát procent lidí v Praze pro ně jsou implantáty finančně nedostupný. Ti co nejsou tak bohatí, aby si koupili implantát, ale nějakou škváru mají si poříděj těžký boty s upgrejdem, kterej usměrňuje kinetickou sílu kopu, ale většina i teď spoléhá na pěsti, boxery, pálky, hole, řetězy a vojenský kanady. Chtěl jsem pankáčům pomoct a obuškem pár nácků seřezat, ale už k tý skupině běželi fízli v plynovejch maskách, s policejníma štítama a začali po nich házet slzák. Do toho jsem se fakt připlýst nechtěl.

Vylezl jsem ven a viděl, že tu maj policajti pár antonů, do kterejch za chvíli nacpou ty pankáče, který budou mít víc podlitin od fízlů než od nácků. Otevřel jsem dveře od hospody. Přední sál je místnost pět na osm metrů. Bar a proti němu tři vysoký stoly s vysokejma barovejma židličkama. Tady nemaj Garimus, ale Buvar. Stejnej případ, ale tohle vyráběj v Brazílii.

Vepředu seděli dnes večer dost divný lidi. Polovina z nich se taktak držela na těch barovejch stoličkách. Tady platí pravidlo „Když spadneš, deš na ulici“ většinou sou lidi potom, co se octnou na vymrzlý ulici ještě dostatečně vzhůru, aby se odplazili někam jinam, ale jednou jsem tady viděl kupu těl. Ty lidi nebyli mrtví, ale byli v bezvědomí. Pak si je rozdělily různý sanitky a odvezly pryč.

Vlastně počkat, proč byly ty sanitky černý?

Sedl jsem do zadní místnosti, kde se tu a tam slézala galerka, ale většinou tam byli normální lidi, občas i docela chytrý. Když jsem si sedl na lavici a pokynul jsem ostatním, nějaká ženská odhadem tak kolem osmdesáti zrovna vyprávěla, jak potkávala v hospodě Jirouse. K tomu si přisadil starej děda naprosto neidentifikovatelnýho věku – mohlo mu bejt devadesát stejně dobře jako sto padesát nebo pětašedesát, že v osmdesátejch letech se nejlíp pilo U Slunců. Na to mu kontrovala ta ženská, že se tam slejzali jen feťáci.

Chtěl jsem se vmísit, ale já to znám jen z knížek, a tak jsem radši jen poslouchal.

„Když sem chtěl potkat Bondyho a chtěl sem, aby o něčem začal vyprávět, šel sem ke Sluncům.“ Prohlásil děda a výstražně gestikuloval na bábu.

„A já vam řikám, že dobrý lidi se scházeli u Bonaparta!“ Odpověděla mu zas babka a napila se černýho piva.

„Bonapart? Tam sem občas chodil, ale fakt vám řikám, přisámbohu, že U dvou Slunců byl ten vopravdickej androš.“

Vedle dědy seděl takovej šedovlasej týpek, tak kolem pětapadesáti. Zrovna četl nějakou knihu. Zavřel jí a vmísil se do hovoru.

„Jako nic proti, ale vy se tady hádáte naprosto o ničem. Jak Bonapart, tak Sluncové byly hospody, kde se slejzaly máničky, ale opravdickym undergroudem byl Král Brabantskej.“

Bába ho hned zpražila: „Jo jasně, a kolikráts tam byl co?Jakej ty seš ročník? 85?“

„No jasně, typickej argument, nezažili ste bolševiky, nemáte co kecat“ odpověděl šedovlasej typ a kroutíc hlavou se notně napil piva.

„Jako já neřikám, že by to bylo v prdeli víc teď, než to bylo za bolševika nebo obráceně“ vrátil se do diskuze děda neidentifikovatelnýho věku „ale pravdou je to, že my jsme to zažili. Máme tu možnost porovnání, máme ty zkušenosti, nás se to skutečně týkalo, ten tlak establishmentu. Odkud vy víte o režimu před rokem 89? Z dokumentů? Nebo z nějaký knížky?“

„Porůznu. Vyprávění od otce, z knih jeho přátel.“

„Aha, a kdo byl jako váš otec?“

„Můj otec nijak významnej nebyl, ale znal se s nima. S Placákem, s Jirousem, Brabencem…“

Dál už jsem je neposlouchal, nemělo to cenu. Honit si trika, kdo víc zažil ten režim je fakt malicherný. Dopil sem pivo a vyrazil sem ven. Antony už byly pryč. Na zemi byly krvavý čáry, jak táhli bitkaře do vozů. Začal sem se vracet domů. Po cestě sem si ještě na národní třídě, kde se u výfuků z metra a u větráků z obchoďáků hřáli bezdomovci koupil u stánku čínský nudle a jednoho Buvara. Zatím co jsem to pil začalo sněžit. Kolem mě, ve Spálený ulici, byly zdi plný velkoplošnejch obrazovek, kde se svíjely zpěvačky ve videoklipech, vojáci pyšně pochodovali po bojištích středního východu, ty střídaly reklamy na nový posilovače nohou, který jsou u 14% rychlejší, než předchozí generace.

Smršín

Smršín

Smršín von Kokotoff

Kupte mi pivo a budu vás mít rád.

  1. Jako páni. Je to dlouhý, ale naprosto úžasně napsaný.
    Máš hrozně zajímavé vyjadřovaní, slovní zásobu a ačkoli píšeš nespisovně, nikoho to neurazí a naopak tvá témata jsou neuvěřitelně dobře zpracovaná. A konkrétně za tenhle článek opravdu tleskám.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>